P jako pochybnosti

P jako pochybnosti

Sue Graftonová

DŮM na Old Reservoir Road byl už podle všeho skoro dostavěný. Parcela se vynořila, hned jak jsem vyjela ze zatáčky. Stavba přesně odpovídala tomu, jak mi ji popsala Fiona Purcellová, a tak jsem ji okamžitě poznala. Napravo bylo vidět část přehrady, podle které se ulice jmenuje. Brunswické přehradní jezero leží na dně geologické prohlubně a napájí ho pramen. Dlouhá léta zásobovalo město pitnou vodou. V roce 1953 vybudovali druhou, větší vodní nádrž, a tak je dnes Brunswické jezero už jen malou modrou kaňkou na mapách kraje. Koupat ani jezdit na lodičkách se tu nesmí. Na klidné hladině pouze odpočívají vodní ptáci, když táhnou na jih. Okolní kopce mají prosté obrysy a mírně se zvedají směrem k horám, které vyznačují severní hranici území města Santa Teresa.

Zaparkovala jsem svůj volkswagen na štěrkovém pásu a pak přešla dvouproudovou silnici. Na prudce stoupajícím pozemku ještě nezačali dělat zahradu, a tak tam ležely jen hromady hlíny a balvany. Na dvorku byly zapíchané cedule se jménem stavební firmy, malířů a architekta, ačkoli mě paní Purcellová po telefonu hned ujišťovala, že si plány kreslila ona sama. Projekt domujestli se vůbec projektem dal nazvat – vypadal, jako by ho schvalovalo Ministerstvo obrany: proti svahu se tyčila nesmiřitelná hora betonových krabic narovnaných na sobě a na ni svítilo mdlé listopadové slunce.

Někde vzadu musel mít dům příjezdovou cestu vedoucí do garáží a na parkovací místo před ním, ale já se radši vydala po schodech, které vedly nahoru po holé stráni. V šest ráno jsem uběhla svých pět kilometrů, ale vynechala jsem obvyklou páteční posilovnu, abych tuhle časnou schůzku stihla. Teď bylo právě osm hodin, já se škrábala do schodů a cítila, že mám pěkně těžký zadek.

Zaslechla jsem, jak za mnou štěká pes. Jeho hluboké, hrdelní blafání se rozléhalo kaňonem. Nějaká paní volala

„Trudy! Truuudy!“, ale pes štěkal dál. Hlasitě pískla a zpoza kopce se vynořil mladý vlčák a pelášil kamsi za ní.

Stále jsem stoupala po Širokých betonových schodech k Fioně. Než jsem dorazila na horní terasu s šedým vápencovým sloupořadím, které krylo hlavní vchod, musela jsem se dvakrát zastavit. Nahoře jsem celá supěla a funěla. Otočila jsem se a předstírala, že obdivuju výhled do kraje, a snažila se popadnout dech. Z téhle výšky bylo vidět široký, šedý pruh Pacifiku, nalepený na pobřeží asi sedm kilometrů odsud.

Když jsem zvonila na zvonek, dech se mi už zpomalil. Rychle jsem si v duchu zopakovala, proč jsem tady. Bývalý manžel Fiony Purcellové, dr. Dowan Purcell, je už devět týdnů nezvěstný, přesně od 12. září. Poslala ke mně kurýra s hnědou obálkou plnou výstřižků z novin, které rozebíraly okolnosti jeho zmizení. Usadila jsem se v kanceláři, otočnou židli odstrčenou od stolu, o který se pohodlně opíraly moje tenisky, a studovala články, které mi poslala.

Sice jsem tu událost v místních novinách sledovala, ale rozhodně bych nečekala, že s ní budu mít co do činění.

Dr. Purcellovi bylo šedesát devět let. V Santa Terese působil od roku 1944 jako rodinný lékař. Posledních patnáct let se specializoval na geriatrii. V roce 1981 odešel do důchodu a šest měsíců na to získal licenci ředitele domova s pečovatelskou službou jménem Pacific Meadows, který vlastnili dva podnikatelé. Onoho pátečního večera pracoval až do noci.

Podle svědků bylo skoro devět večer, když se zastavil v recepci a popřál dobrou noc sestrám, které měly službu.

Tou dobou se obyvatelé domova již uložili ke spánku a na chodbách bylo prázdno. Dr. Purcell ještě v hale prohodil pár slov s jednou starší dámou na vozíku. Hovořili spolu jen krátce – ta paní tvrdila, že ani ne minutu – a doktor pak vykročil hlavním vchodem do tmy. Vyzvedl si auto z vyhrazeného místa na severní straně komplexu sanatoria, vyjel z parkoviště a vydal se do modročemé noci, odkud se už nevrátil. Policejní oddělení v Santa Terese i Úřad oblastního šerifa strávily na případu nekonečné hodiny a já si nedovedla představit, že by na světě ještě bylo něco, co místní ochránci pořádku neprozkoumali.

Znovu jsem stiskla zvonek. Fiona Purcellová mi řekla, že se chystá odjet na pět dní do Saň Franciska. Chtěla tam nakoupit nábytek a starožitnosti pro klienta své firmy, která dělá bytový design. V novinách psali, že Fiona se s dr.

Purcellem rozvedla už před lety. Mamě jsem teď přemítala, proč mi volala právě ona, a ne jeho současná žena, Crystal.

Když otevřela dveře, uviděla jsem, že je už oblečená na cestu. Měla na sobě dvouřadý kalhotový kostým s tenkým proužkem. Napřáhla ke mně ruku. „Paní Millhoneová? Fiona Purcellová, těší mě. Promiňte, že jste musela čekat.

Byla jsem vzadu v domě. Prosím, pojďte ďál.“

„Díky. Kliďně mi říkejte Kinsey, jestli chcete.“

Potřásly jsme si rukou a já vešla do vstupní haly. Odhadovala jsem, že jí bude dost přes šedesát, skoro jako dr.

Purcellovi. Měla tenké, mírně klenuté obočí a rozmazané oční stíny. Tmavé oči vypadaly v koutcích značně unavené. Vlasy měla obarvené na tmavohnědo, na straně rozdělené do pěšinky, a z čela sčesané hutné trsy naondulovaných kudrlin, které u hlavy držely umělohmotné hřebínky – vše ve stylu filmových krasavic ze čtyřicátých let. „Můžeme si sednout v obýváku. Budete ale muset omluvit ten nepořádek,“ řekla mi.

Pod schody stálo lešení, které se tyčilo až k vysokému stropu. Schodiště a široká chodba vedoucí dozadu byly zakryté, aby na ně nekapala barva.

„Letadlo vám letí v deset?“ zeptala jsem se.

„To je v pořádku. Odsud to trvá na letiště osm minut. Máme minimálně hodinu. Můžu vám nabídnout kávu?“

„Ne, díky. Už jsem dneska ráno měla dvě, víc už by bylo moc.“

Fiona zahnula napravo a já ji následovala přes obrovskou betonovou plochu. „Kdy budou dělat podlahy?“ zeptala jsem se.

„Ale podlahy jsou už přece hotové.“

Zmohla jsem se na „Aha,“ a v duchu si opakovala, abych se přestala vyptávat na věci, kterým asi nerozumím.

V domě byl chládek a bylo cítit navlhlou omítku a čerstvou malbu. Všechny zdi zářily bělobou, okna byla vysoká a strohá, bez záclon a závěsů.

V obývacím pokoji mě Fiona nasměrovala do jednoho ze dvou stejných křesel, která byla masivní a příliš veliká, potažená látkou neutrálního odstínu, který splýval s šedou betonovou podlahou. Na velikém šedém koberci ležícím před křesly se hustě proplétal vzor z černých tkaných čar. Obě jsme se posadily. Místnost byla výpravně zařízená: světlé dřevo, trubková leštěná ocel, ostré geometňcké tvary. Na stříbrném podnose uprostřed servírovacího stolku se skleněnou deskou trůnila vysoká konvice na kávu z porcelánu v barvě slonoviny zdobená stříbrem a u ní konvička na smetanu a cukřenka ze stejného servisu. Fiona si dolila kávu a poté si zapálila cigaretu.

Pak promluvila: „Asi jsem vám to neřekla, když jsme spolu nedávno mluvily, ale to Danu Jaffeovou napadlo, abych se s vámi spojila.“

„A tak. Odkud ji znáte?“

„Vzala si za muže jednoho z Dowových společníků, Joela Glazera. Znáte Joela? Je jedním z partnerů, kteří vedou společnost Century Comprehensive. Patří jí spousta domovů s pečovatelskou službou.“

„Jméno Glazer znám z novin. Nikdy jsem se s ním neviděla,“ řekla jsem. Začínala jsem chápat, proč mě zavolala, i když jsem pořád netušila, jak jí můžu pomoct. První muž Dany Jaffeové, Wendell, zmizel v roce 1979, ovšem okolnosti jeho zmizení se aspoň na povrch naprosto lišily od zmizení dr. Purcella. Wendell Jaffe byl realitní magnát, který se vypracoval od nuly. Nafingoval svou vlastní smrt a poté, co „vdova“ po něm zinkasovala půl milionu dolarů za jeho životní pojistku, se vynořil v Mexiku. Tam ho zahlédl jeden bývalý známý a mě si najala pojišťovna, která chtěla zpátky své peníze. Napadlo mě, jestli Fiona svého bývalého manžela také nepodezřívá z podobného podfuku.

Odstrčila šálek stranou. „Dostala jste ty články?“

„Včera mi je do kanceláře dovezl kurýr. Večer jsem si je přečetla. Policie pátrala opravdu důkladně…“

„Nebo by se jí aspoň líbilo, kdybychom, si to mysleli.“

„Vám se jejich vyšetřování nezdá?“

„Vyšetřování? Fraška! Dowan je pořád nezvěstný. Víte, co vypátrali? Ani ň!“

Nesouhlasila jsem s ní, ale rozhodla jsem se zatím neprotestovat. Podle mě jsou poldové skvělí, ale proč se hádat?

Chtěla si mě najmout, a já tu byla od toho, abych zjistila, jak bych tak asi mohla být užitečná. „Máte nějaké novinky?“ zeptala jsem se.

„Není po něm ani vidu, ani slechu, aspoň podle toho, co vím já.“ Sklopila zrak: „Víte, jsme rozvedení.“

„V jednom tom článku to psali. Co jeho současná žena?“

„Za celé ty týdny utrpení jsem s Crystal mluvila jen jedenkrát. Dělá, co může, aby mě z toho vynechala. Všechno se dovídám od svých dcer, které se snaží s ní co nejvíc stýkat.“

„Máte dvě dcery?“

„Ano. Mladší Blanche bydlí s manželem jen čtyři ulice odsud. Ta starší, Melanie, je v Saň Francisku. Budu u ní do příštího úterý odpoledne.“

„A vnoučata máte?“

„Mel se ještě nevdala. Blanche zrovna čeká páté dítě.“

„Pane jo,“ vydechla jsem.

„Rodí pořád další a další děti, aby nemusela pracovat.“

„Pracovat se mi tedy zdá jednodušší. Já bych to, co ona, rozhodně nezvládla.“

„Vždyť ona to taky zvládá jen tak tak. Děti mají naštěstí moc šikovnou chůvu.“

„Jak vaše dcery vycházejí s Crystal?“

„Asi docela dobře. Copak taky mají na vybranou? Kdyby netancovaly tak, jak ona píská, postarala by se o to, aby už nikdy neviděly ani svého tátu, ani svého nevlastního bratříčka. Víte, že Dow a Crystal mají syna? Jmenuje se Griffith. Nedávno mu byly dva roky.“

„Něco jsem o něm četla v těch novinách. Můžu vám říkat Fiono?“

Znovu potáhla z cigarety. „Radši paní Purcellová, jestli vám to nevadí.“

„Fajn. Zajímalo by mě, jestli máte nějakou teorii o tom, proč váš bývalý manžel zmizel.“

„Jste jedna z mála, kdo se na to vůbec obtěžovali zeptat. Na tom, co si myslím já, zřejmě nikomu nesejde. Řekla bych, že je asi v Evropě nebo Jižní Americe a čeká, až se bude moci vrátit domů. Crystal si myslí, že je mrtvý – tedy aspoň co mně se doneslo.“

„To není zas tak přitažené za vlasy. Podle toho, co píšou v novinách, na účtech k jeho kreditním kartám neproběhly žádné transakce. Po autu není ani stopy, a po něm samotném taky ne.“

„To není tak úplně pravda. Přihlásila se spousta svědků. Prý ho viděli až v New Orleansu a v Seattlu. Někdo, kdo odpovídá Dowově popisu, se snažil překročit hranici do Kanady, ale když na celnici chtěli vidět pas, otočil se a šel pryč. A mimochodem, Dowův pas se ztratil.“

„Opravdu? To je zajímavé. V novinách o tom nic nebylo. Předpokládám, že policie se tím zabývala?“

„To sama doufám,“ utrousila.

„Vy jste tedy přesvědčená, že je naživu?“

„Nic jiného mě ani nenapadá. Ten člověk nemá žádné nepřátele a nedovedu si představit, že by se stal obětí nějaké nekalé hry,“ prohlásila. „To se mi zdá úplně absurdní.“

„A proč?“

„Dow se o sebe rozhodně umí postarat – tedy aspoň fyzicky. Nezvládá akorát problémy, které před něj staví život.

Je pasivní. Místo toho, aby.přelezl, přeskočil a nepodlezl‘, si radši lehne a dělá mrtvého… obrazně řečeno, samozřejmě. Udělal by cokoli, jen aby se vyhnul konfliktu, zvlášť pokud jde o ženy. Za to může taky jeho matka, ale to by bylo na dlouhé povídání.“

„Udělal už někdy něco podobného?“

„Po pravdě řečeno ano, dvakrát. Poprvé, to bylo Melami a Blanche – kolik? – nejspíš teprve šest a tři. Dowan na tři týdny zmizel. Odešel a nikomu nic neřekl. A beze slova se taky vrátil.“

„Kam šel?“

„Nemám tušení. Podruhé to bylo totéž. Stalo se to o hodně později, před tím, než jsme se od sebe nadobro odstěhovali. Jeden den byl tady a druhý den byl pryč. Vrátil se za několik týdnů a ani se neobtěžoval cokoli vysvětlovat nebo se omlouvat. Samozřejmě, že mě hned napadlo, že to nedávné zmizení bude zas něco podobného.“

„Co ho mělo k tomu, aby tenkrát zmizel?“

Udělala neurčité gesto a za cigaretou se jí táhl kouř. „Nejspíš že jsme měli problémy. Problémy jsme měli skoro pořád. Jednoho dne prostě nepřišel domů. Zrušil všechny schůzky, včetně společenských akcí, a nikomu, ani mně, o tom neřekl ani slovo. Zjistila jsem to, teprve když nedorazil na večeři. Podruhé to proběhlo úplně stejně, jenom já jsem už doma netrnula hrůzou, co se mu stalo.“

„Takže v obou případech se choval podobně jako tentokrát?“

„Přesně tak. Poprvé mi trvalo hodiny a hodiny, než mi došlo, že je pryč. Je to doktor, a tak se přirozeně často stávalo, že se někde zdržel. K půlnoci jsem ale už skoro šílela, málem jsem měla hysterický záchvat.“

„Zavolala jste policii?“

„Volala jsem každému, kdo mě napadl. A pak brzo ráno přišel poštou vzkaz. Napsal, že se za čas vrátí, a přesně to taky udělal. Já blázen mu tenkrát samozřejmě odpustila a žili jsme dál jako dřív. Měli jsme dobré manželství, tedy aspoň mně připadalo dost dobré. Myslela jsem si, že je šťastný – dokud si nezačal s Crystal. Co já vím, možná se s ní tahal už celé roky.“

„A proč jste s ním tedy zůstala?“

„Připadalo mi, že je dobrý manžel. Často jako by byl duchem úplně někde jinde, ale já mu to nevyčítala. Leccos mě asi rozčilovalo, ale já si to neuvědomovala, až teprve, když požádal o rozvod. Když se teď nad tím zamyslím, existuje spousta způsobů, jak můžete přijít o muže.“

„Například?“

Pokrčila rameny a típla cigaretu. „Začne se utápět v televizi, spánku, alkoholu, knihách, úspěších, krizích…“

„A

Dowan?“

„Dow pořád jen pracoval. Chodil do práce brzo ráno a zůstával tam kolikrát pozdě do noci.“

„Jak dlouho jste byli manželé?“

„Skoro čtyřicet let. Potkali jsme se na univerzitě, v Syracuse. Já měla jako hlavní obor dějiny umění, on dělal medicínu. Vzali jsme se krátce po bakalářské promoci. Já zůstala doma s děvčaty, dokud nezačaly obě chodit do školy, a pak jsem se vrátila na univerzitu a udělala si magistra v oboru bytový design. Dům, který jsme si brzo potom postavili v Hortonově rokli, jsem navrhovala sama.“

„Ten dům mu pořád patří?“

„Ano, i když o něj prý Crystal nestojí.“

„Proč jste o ten dům nepožádala při rozvodovém řízení?“

„Neměla jsem peníze na hypotéku a na to, abych se o něj starala. Kdybyste se zeptala jeho, řekl by vám, že jsem ho oškubala jak husu. Ale věřte mi, vyšel z toho líp než já.“

Snažila se mě ovlivnit, co to jen šlo. Líčila ho opravdu barvitě. Přišlo mi to divné – pozvala mě sem přece, aby zjistila, jestli nemůžu pomoct ho najít. Nemiluje ho náhodou ještě? „Muselo to pro vás být těžké, když jste se rozešli,“ zamumlala jsem.

„Bylo to ponižující. Příšerné. Jako ze špatného filmu. Doktora popadne krize středního věku, opustí svou stejně starou ženu a vymění ji za nějakou děvku.“

Noviny s potěšením rozmázly, že Crystal bývala striptérka. Přesto se mi nelíbilo, že o ní Fiona mluví jako o děvce.

Svlékání šatů pro peníze podle mne automaticky neznamená prostituci. „Jak se s ní seznámil?“

„To se ptejte jí. Abych řekla pravdu, Dow si začal libovat v – hmmm – neobvyklých sexuálních praktikách. K stáru se mu zbláznily hormony, anebo začal mít strach, že mu ujíždí vlak. Tak nebo tak, jak se Dowan přehoupl přes šedesátku, nějak ochabnul. Nemohl… ‚to‘ dělat bez nějakého zvláštního dráždidla. Pornografie, různé pomůcky… nepopsatelné věci, o kterých jsem se s ním nechtěla ani bavit. Nakonec na mě přestal naléhat.“

„Poněvadž si začal s ní.“

„Nejistě. Nikdy to nepřiznal, ale jsem si jistá, že začal někoho hledat. Už tehdy mě napadlo, že půjde a najde si ženskou, která bude svolná k jeho perverzním nápadům.“

Tiše jsem se tetelila, aby uvedla nějaký příklad, ale došlo mi, že bude moudřejší, když tu svou pusu pro jednou nechám zavřenou. Někdy je lepší nevědět, co někteří lidé dělají – anebo třeba odmítají dělat –, když jsou sami. „Kdo zažádal o rozvod – vy, anebo on?“;

„On. Naprosto mě to zaskočilo. Předpokládala jsem, že si svoje potřeby ukojí mimo manželství, a nebude kvůli tomu bořit rodinu. Nikdy bych si nemyslela, že se v tak pozdním věku sníží k rozvodu. Mělo mě to napadnout.

Dowan je slaboch. Ne že by kdokoli z nás rád přiznával své chyby, ale Dow se vždycky děsil i toho, že by si někdo mohl myslet, že selhal.“

„Jak to myslíte?“

„Podívejte,“ řekla, „on by rád, kdyby si každý myslel, že jeho vztah s Crystal je splynutím duší. Ale já mám lakové podezření, že to tak rozhodně není. Před několika měsíci se doslechl, že Crystal spi s někým jiným. Lepší bylo se vytratit než přiznat, že mu nasadila parohy.“

„Věděl, kdo je ten milenec?“

„Ne, ale pokoušel se to zjistit. Potom, co zmizel, se mi Dana svěřila, že ona to věděla celou dobu. Ten člověk je Crystalin osobní trenér. Jmenuje se Clint Augustine.“

To jméno jsem už určitě někde slyšela. Možná v tělocvičně, kam chodím posilovat.

„A vy si myslíte, že kvůli tomu odešel.“

„Ano. Bavili jsme se spolu desátého září – a hodně dlouho. To bylo dva dni před tím, než se po něm slehla zem. Byl strašlivě nešťastný.“

„To vám řekl?“

„No, doslova tedy ne, ale za čtyřicet let manželství se přece naučíte číst mezi řádky.“

„Jak k tomu rozhovoru došlo?“

„Přišel ke mně na návštěvu.“

„Takže jste se navštěvovali,“ konstatovala jsem.

„No, ano. Poslední dobou se u mě občas večer stavil na skleničku. Ten večer vypadal hrozivě unavený. V obličeji byl samým trápením úplně popelavý. Když jsem se ho ptala, co se děje, řekl mi, že v kanceláři mají naprostý blázinec. A Crystal že mu nepomáhá. Ona hledí vždycky jenom na sebe.“

„Nepřekvapilo vás, že se vám svěřuje? Po tom, co všecko vám udělal?“

„Copak má někoho jiného? A stejně o ní vlastně moc nemluvil. Já mu jen na očích viděla to napětí.“

„Říkáte, že měl problémy nejen doma, ale i v práci?“

„Přesně tak. Nemluvil o ničem konkrétním. Jenom tak utrousil, že by potřeboval na čas vypadnout. Když jsem se dozvěděla, že zmizel, tohle mě taky napadlo jako první.“

„Předpokládám, že jste to řekla policii.“

„Nejdřív ne. Myslela jsem si, že Dow zmizel sám od sebe a až se srovná, zase se vrátí domů. Nechtěla jsem, aby si připadal trapně. Na Crystal je totiž spoleh: ta by ze všeho udělala mediální cirkus.“

Celá jsem se naježila. „Paní Purcellová, je to špičkový lékař, každý ho tady zná a lidi ho mají rádi. To, že zmizel, média pochopitelně zajímá. Pokud jste si myslela, že se ztratil dobrovolně, proč jste si to nechávala pro sebe?“

„Přišlo mi, že má právo na své soukromí,“ odvětila.

„A co všechen ten čas a peníze, které stojí pátrání po něm? To vám bylo docela jedno?“

„Ovšemže ne. Proto jsem pak taky mluvila s policií,“ řekla. „Po šesti týdnech jsem začala mít strach. Čekala jsem, že zavolá nebo pošle dopis, že dá nějak vědět, že je v pořádku. Teď, když uběhlo devět neděl, jsem se rozhodla vzít věci do svých rukou.“

„A najednou se bojíte, že se mu něco stalo.“

„Asi ano. Proto jsem se také minulý týden rozhodla sejít s tím detektivem. Odessa byl zdvořilý. Dělal si poznámky. Slíbil, že se mi ozve, ale od té doby nic. Policie nepochybně pracuje na stovkách dalších případů, takže nemá čas ani lidi na to, aby se starala o nějakého Purcella. Přesně tohle jsem říkala i Daně a ta se mnou souhlasila.

Proto mi taky doporučila vás.“

„Nevím, co vám na to mám říct. I kdybychom se nějak dohodly, jsem na tom stejně jako policie: nemůžu tím případem trávit dvacet čtyři hodin denně. I já mám taky další klienty.“

„Netvrdila jsem, že musíte dělat jenom pro mě.“

„Ale i tak jsem na to sama. Uděláte líp, když si najmete nějakou velkou agenturu z Los Angeles, která má spoustu zaměstnanců a může je rozeslat po celé zemi i za moře, aby to pátrání vůbec stálo za to.“

„Nechci žádnou velkou agenturu z Los Angeles. Chci někoho místního, kdo bude ochotný informovat přímo mne.“

„Ale já jen ještě jednou podniknu to, co už udělala policie.“

„Třeba vás napadne něco, co je zatím nenapadlo. Vždyť Wendella Jaffeajste přece vypátrala dlouho a dlouho po tom, co ho měl každý za mrtvého. Co když policie někde něco přehlédla?“

Chvíli jsem mlčela a zírala do podlahy. „Udělám, co budu moct, ale nic vám neslibuju.“

„Dobře. Promluvíme si v úterý. Pište si, kolik hodin na tom strávíte, a fakturu mi můžete dát, hned jak se vrátím.“

Podívala se na hodinky a potom vstala.

Zvedla jsem se spolu s ní. „Potřebuju zálohu.“

„Zálohu?“ Dala okázale najevo údiv, ale ať mi neříká, že bere práci bez písemné smlouvy a slušné částky placené předem. „Kolik by to podle vás mělo být?“

„Počítám si padesát za hodinu nebo paušál čtyři sta za den, plus výdaje, takže patnáct set dolarů to prozatím spraví.

Když mi dáte Melaniinu adresu v Saň Francisku, pošlu vám do zítřka expresní službou smlouvu k podepsání.“

Zamrkala, jako by jí ta cifra vyrazila dech. „Co když ho po tom všem nenajdete?“

„O to přesně mi jde. Pokud skončím s prázdnýma rukama, mohla byste třeba dospět k názoru, že za takové peníze na hodinu zase nestojím. Jak se do nějakého případu pustím, nic mě neodradí. Půjdu po každé stopě, i kdyby měla končit hodně nehezky.“

„To tedy doufám,“ řekla. Došla ke slonovinou vykládané skříňce. Vytáhla z ní šekovou knížku, vrátila se ke křeslu a posadila se. „Šek mám napsat na koho?“

„Detektivní kancelář Millhoneová.“

Sledovala jsem, jak kvapně vyplňuje šek. Vytrhla ho z knížky, a když mi ho podávala, téměř se ani nenamáhala skrývat vztek. Všimla jsem si, že máme účet u stejné banky, u Městské v Santa Terese, a dokonce ve stejné pobočce. „Vy se zlobíte,“ prohlásila jsem jakoby s údivem.

„Obvykle stavím na důvěře. Zdá se, že vy ne.“

„Život mě naučil. Neberte si to osobně.“ Natáhla jsem ruku s Sekem. „Jestli chcete, rovnou vám to vrátím.“

„Spíš ho najděte. Očekávám, že hned, jak se vrátím, mi podáte podrobné hlášení.“

CESTOU zpátky do města mi žaludek začal hlásit, že leccos není v pořádku. Pokusila jsem se nějak utřídit své pochybnosti.

1. Fiona se mi nijak zvlášť nelíbí, a taky jí moc nevěřím. Nebyla upřímná k policii a mám podezření, že asi nebyla tak docela upřímná ani ke mně.

2. Nevím, jestli tady něco zmůžu. Od doby, kdy dr. Purcell zmizel, uběhlo už devět týdnů. Ať už jsou okolnosti zmizení jakékoli, čas jen málokdy hraje pro vás. Protože se do věci vložím až takhle pozdě, je pravděpodobnost toho, že vypátrám něco závažného, téměř nulová. Fiona má ale pravdu v tom, že když se vyšetřování ujme další detektiv, může ještě na leccos přijít. Přesto mi intuice říkala, že pokud se tenhle případ má nějak neočekávaně zlomit, bude to dílem náhody. Což jinými slovy znamená, že prostě budu muset mít z pekla štěstí.

Zastavila jsem v McDonaldu a objednala si kávu a dva vaječné vdolečky. Potřebovala jsem nejen kalorie, ale taky uklidňující pocit, že jím něco totálně nezdravého. Cpala jsem se o sto šest a při tom řídila.

Mohla bych taky na chvilku přestat vykládat a představit se. Jmenuju se Kinsey Millhoneová. Pracuju jako profesionální soukromá vyšetřovatelka v Santa Terese v Kalifornii. Santa Teresa leží asi sto čtyřicet kilometrů na sever od Los Angeles. Je mi šestatřicet, jsem dvakrát rozvedená, bezdětná, ale jinak celkem v pohodě. Kromě auta toho moc nevlastním. Moje firma, Detektivní kancelář Millhoneová, má jediného zaměstnance: mě. Když mi bylo něco přes dvacet, dělala jsem dva roky u policie, ale díky osobním neshodám, které by bylo otravné tady líčit, jsem přišla na to, že dohlížet na dodržování zákonů pro mě není. Na to, abych se přizpůsobovala vládním směrnicím s těmi jejich morálními floskulemi, jsem příliš nerudná a neohebná. Vědělo se o mně, že občas obcházím předpisy. A navíc mi uniforma dělala moc velký zadek.

Když jsem tedy nechala té dobře placené práce pro město, dělala jsem eléva v jedné malé soukromé detektivní kanceláři, kde jsem si odsloužila potřebné hodiny, abych mohla zažádat o vlastní licenci. Od té doby už přes deset let dělám sama pro sebe. To znamená, že mám licenci, ale taky platím splátky a tučné pojistné. Těch deset let jsem většinou pracovala pro jednu kalifornskou pojišťovnu a šetřila případy žhářství, zabití a vražd, nejdřív na volné noze a potom na stálou smlouvu o externí spolupráci. Před třemi lety, v říjnu 1983, tahle spolupráce skončila. Důvody jsou příliš složité na to, abych je mohla popsat v tomhle stručném životopise. Pronajala jsem si pak kancelářské prostory od právní firmy Kingman a Ives, kde sídlím dodnes. Ačkoli mi cosi říká, že se to asi brzo změní.

Celý poslední rok si Lonnie Kingman stěžuje na nedostatek místa. Už jednou rozšiřoval kancelář – zabral celé třetí patro budovy, která mu patří se vším všudy. Nedávno si koupil další budovu, v dolní části Statě Street, kam se chystá záhy přesunout.

Na naše současné prostory našel nájemce. A teď už jen zbývá vyřešit jediné: jestli se budu stěhovat s ním, anebo si najdu novou kancelář. Požadavky mám minimální: potřebuju jen místo na pracovní stůl, otočnou židli, registračku na své záznamy a pár umělých kytek. Potíž je v tom, že všechno, co se mi líbí, je příliš velké nebo příliš drahé, a to, co odpovídá mým finančním možnostem, je buď příliš mrňavé, špinavé, anebo daleko od centra. Trávím hodně času v archivu a chci to mít blízko do budovy soudu, na policejní stanici a do veřejné knihovny.

Jakmile jsem dojela k dlouhému činžáku v East Capillo, kde má Lonnie kancelář, začala jsem jako obvykle hledat, kde zaparkuju. Jedinou nevýhodou téhle budovy je malinké parkoviště před ní. Vejde se tam jen dvanáct aut. Lonnie a jeho partner si rezervovali každý jedno místo, a jejich dvě sekretářky Ida Ruth Kennerová a Jill Stahlová taky. Zbylých osm míst je k dispozici dalším nájemníkům, takže my ostatní musíme parkovat, kde se jen dá. Dnes se mi povedlo vecpat se předkem k úzkému chodníku mezi dvěma vjezdy do obchodů – přísahám, že to bylo skoro podle pravidel. Za pár hodin jsem ale objevila za stěračem lístek za nesprávné parkování.

Vrátila jsem se opět domů zpátky, vylezla nezbytná dvě patra po schodech a odemkla neoznačené postranní dveře. Prošla jsem halou ke své kanceláři, strčila klíč do zámku a vešla dovnitř. Pečlivě jsem se při tom vyhnula Idě Ruth a Jill, které za rohem vášnivě debatovaly Věděla jsem, že se stoprocentně baví o tom, o čem spolu drbou už dva měsíce. Lonnieho partner, John Ives, totiž navrhl, aby přijali jeho neteř, Jeniffer, které bylo osmnáct a měla čerstvě po maturitě to její první placené místo, a ačkoli dostala dlouhý písemný popis pracovní náplně, tvářila se, že naprosto netuší, co se po ní chce. Do práce chodila v tričku a minisukni, rozpuštěné blond vlasy jí sahaly až k pasu, nohy měla nahé a nosila dřeváky. Do telefonu bezuzdně švitořila, při psaní dělala příšerné hrubky a nějak se jí ještě nepovedlo přijít ráno včas.

Zavolala jsem na policejní oddělení Santa Teresa a požádala, aby mě spojili s detektivem Odessou. Právě měl poradu, ale žena, která brala telefon, mi řekla, že za chvilku bude k dispozici. Domluvila jsem si schůzku na půl jedenáctou. Vyplnila jsem normovanou smlouvu a strčila ji do expresní obálky, kterou jsem adresovala Fioně, t.č. u dcery Melanie v Saň Francisku.

V 10.25 jsem zamkla kancelář, skočila na poštu a pak se vydala na policejní stanici, která byla o čtyři ulice dál. Ráno bylo chladné a bledé slunce, které svítilo prve, zmizelo za mraky. Ty ohlašovaly, že co nevidět přijde déšť.

Přijímací místnost policejní stanice proti tomu působila útulně. Přistoupila jsem k pultu ve tvaru písmene L, kde jsem uniformovanému strážníkovi ohlásila, že mám smluvenou schůzku. Strážník zatelefonoval do kanceláře detektiva Odessy. „Hned tu bude.“

Detektiv Odessa pootevřel dveře a škvírou vystrčil hlavu. „Paní Millhoneová?“

„To jsem já.“

„Vince Odessa,“ představil se a podal mi ruku. „Pojďte dozadu.“

„Díky,“ přikývla jsem.

Podržel mi dveře a nechal mě projít napřed. Měl na sobě modrou košili, tmavou kravatu, plátěné kalhoty a naleštěné černé boty.

Vlasy měl tmavé a hlavu zezadu zploštělou, jako by celé rané dětství prospal jen na zádech. Byl vyšší než já – měřil něco přes metr sedmdesát, oproti mým metru pětašedesáti. Sel přede mnou a já ho následovala do dveří s nápisem VYŠETŘOVÁNÍ. Přes rameno prohodil:

„Shelly mi říkala, že jde o dr. Purcella.“

„Přesně tak. Jeho bývalá žena si mě najala, abych pátrala po okolnostech jeho zmizení.“

Odessa zachoval neutrální tón. „Tušil jsem, že to přijde. Byla tady minulý týden.“

„Co jste na ni říkal?“

„Nebudu radši soudit bez soudu.“

Jeho „kancelář“ tvořila standardní buňka: šedivé paravány do výšky ramen pokryté syntetickým hustě tkaným potahem. Posadil se za stůl a nabídl mi jedinou židli, která se do stísněného prostoru vešla. Před sebou měl rozestavěné rodinné fotografie v rámečcích –manželku, tři dcery a syna. Nad modrýma očima se mu klenulo hrozitánské tmavé obočí. „Tak, jak vám můžu pomoct?“

„To nevím přesně. Byla bych moc ráda, kdybyste mi řekl, co máte. Pokud jste ochotný se o ty informace podělit.“

„To není problém,“ řekl. Předklonil se a začal probírat hromadu objemných desek se spisy, která ležela najedno straně stolu. Nakonec zespod vylovil šanon se třemi kroužky ve hřbetě a pak nalistoval původní hlášení o případu. „Víte, zrovna mě povýšili. Jsem v týmu benjamínek, takže oni to berou, jako že se na tom zacvičuju.

Tak se mrknem, co tu máme.“ Pohledem přelétl cikcak celou stránku. „Crystal Purcellová ohlásila zmizení v úterý šestnáctého září, dvaasedmdesát hodin potom, co doktor nepřišel domů. Dali jsme to kartotéce. Podle našich informací nebyl Purcell ,riziková osoba‘ a na okolnostech jeho zmizení nebylo nic podezřelého.“ Odmlčel se a podíval se na mě. „Abych řekl pravdu, usoudili jsme, že se prostě sebral a odešel. Víte, jak to chodí. V polovičce případů se zmizelý chlap za čas objeví doma s psíma očima. Vyjde najevo, že má nějakou holku anebo že někde řádil s klukama.“

Opřel se o opěradlo židle. „Zavolal jsem nové ženě pana Purcella a smluvil si schůzku na pátek devatenáctého září odpoledne. Upřímně řečeno, nikam jsem se nehrnul, protože jsem si myslel, že se Purcell mezitím ozve.“

„Ale on se neozval.“

„Neozval, a neozval se ani od té doby. Podle toho, co říká jeho žena, neměl žádné zdravotní problémy, kvůli kterým bychom se měli něčeho bát. Tvrdila, že mu prý volala do práce a mluvila s ním – to bylo v pátek dvanáctého září krátce po obědě. Purcell jí řekl, že přijde domů pozdě, ale rozhodně jí nijak nenaznačoval, že se nechystá přijít vůbec. V sobotu ráno už byla strachy bez sebe, obvolávala každého, na koho si vzpomnělakamarády, příbuzné, Purcellovy kolegy. Taky zkoušela nemocnice, kalifornskou dálniční policii, márnice, prostě všechno. Ale jako by se po něm slehla zem.

Seděl jsem u ní asi hodinu, tam v té Hortonově rokli. Má ještě jeden dům na pláži, kde tráví většinu víkendů.

Vyptával j sem se na jeho zvyky, koníčky, práci, členství v klubech. Mrknul jsem se mu do ložnice, prošel jsem účty za telefon a účtenky od kreditních karet. Zkontroloval jsem, jestli na jeho bankovních kontech poslední dobou neproběhly nějaké neobvyklé transakce. Prohlédl jsem si jeho adresář a kalendář. Potom jsme během čtrnácti dnů prozkoumali jeho poštu, doma i na klinice, a korespondenci doteď sledujeme. Promluvili jsme si s jeho partnery, dali ho na seznam pohřešovaných osob Ministerstva spravedlnosti a oznámili poznávací značku jeho auta dopravní policii. Musíte si ale přitom uvědomit, že tady nejde prokazatelně o zločin, takže všechno se to odehrává jen v rozmezí služeb veřejnosti. Děláme, co můžeme, ale nemáme žádné důkazy, že by šlo o něco nekalého.“

„Fiona mi řekla, že zmizel Purcellův pas.“

Odessa se smutně pousmál. „To můj taky, když jsme u toho. Že ho manželka nemůže najít, ještě neznamená, že ten pas je fuč. Objevili jsme ale výpis ze sporožirového účtu v MidCity Bank. Ten nás zaujal: vypadá to, že za poslední dva roky Purcell z účtu vybíral vyšší částky v hotovosti – celkově třicet tisíc dolarů. Jen za posledních deset měsíců se zůstatek snížil ze třinácti na tři tisíce. Poslední transakce na účtu proběhla devětadvacátého srpna. Jeho žena o tom nic neví.“

„Myslíte, že si dělal zásoby na cestu?“

„No rozhodně to tak vypadá. Jasně, že za třicet litrů toho dneska moc nepořídíte, ale pro začátek se ty peníze rozhodně hodí. A možná, že podobně vysával i další účty, na které jsme ještě nepřišli.“

„Můžeme se vrátit k tomu pasu? Kdyby Purcell opustil Spojené státy, celníci by o tom přece měli záznam, ne?“

„Asi ano. Pokud ovšem použil vlastní pas. Třeba vyšmelil řidičák, rodný list a pas za falešné dokumenty, takže mohl odletět do Evropy nebo Jižní Ameriky pod cizím jménem. Nebo možná sedl do auta, odjel do Kanady, zarezervoval si letenku a odletěl odtamtud.“

„Nebo se třeba někde skrývá,“ řekla jsem.

„Nebo tak.“

„Někdo by si přece všimnul jeho auta.“

„To není jisté. Klidně ho mohl někde shodit z útesu nebo odvézt do Mexika a prodat někde na součástky.“

„Co to bylo za auto?“

„Mercedes, sedan. Stříbrný. Poznávací značka za zvláštní poplatek, má na ní ‚Doctor P.‘“

„Ještě jste nemluvil o tom, že mu mohl někdo něco udělat,“ konstatovala jsem.

„A proč bych si to měl myslet? Přece jsme nenašli na parkovišti před klinikou krvavé skvrny nebo tak. Žádné stopy po potyčce, žádné důkazy o tom, že by byl přepaden. A nemáme ani důvod si myslet, že ho někdo odvlekl násilím.“

„Fiona se domnívá, že mohl klidně zmizet dobrovolně. Jak se na to díváte vy?“

„Mně osobně se to moc nelíbí. Devět týdnů a ticho jako po pěšině. Člověk se prostě neubrání dojmu, že je za tím něco divného. Začínáme to probírat znovu od začátku. Hledáme, jestli nám náhodou předtím něco neuteklo.“

„Věřil jste tomu, co vám navyprávěla Fiona?“

„Tvrdí, že už takhle párkrát sám zmizel. Možná jo, možná ne. Věřím tomu, že tu dámu chtěl opustit. Ale jestli měl problémy s novou paní Purcellovou, to můžeme jen hádat.“ Odmlčel se. „Už jste měla tu čest setkat se s Crystal?“

Zavrtěla jsem hlavou.

Odessa pozdvihl obočí a rukou vykreslil ve vzduchu všeříkající křivku. „Od ní by tedy chlap utekl sotva.“

„Máte nějakou teorii, jak to tedy bylo?“

„Já nemám tušení,“ řekl.

Ukázala jsem na spis. „Můžu se podívat?“

„Rád bych vám to ukázal, ale tohle je Pagliův případ a on je na utajené informace jako pes. Nevadí mu, když někomu popíšeme situaci takhle v kostce, pokud jsou tedy pro to patřičné důvody. Jde o to, toho chlapa najít. A to znamená, že když můžeme, tak spolupracujeme.“

„Nebude se zlobit, když půjdu a s některými těmi lidmi si promluvím?“

„Můžete si dělat, co chcete.“. Když mě doprovázel ven, požádal mě: „Jestli ho najdete, dejte nám vědět. Ať si klidně zůstane, kde je. Ale dost mě naštve, jestli na tom tady trávím hodiny a on si zatím v Las Vegas šňupe koks.“

„Tomu sám nevěříte.“

„Ne. A vy taky asi ne,“ pravil.

Cestou zpátky do kanceláře jsem se stavila v bance. Vyplnila jsem vkladový lístek, parafovála Fionin šek a čekala, až na mě přijde řada. Když jsem se dostala k přepážce, ukázala jsem prstem na číslo účtu na šeku. „Mohla byste se mi podívat, jaký je zůstatek na tomhle úctě? Chtěla bych vědět, že ten šek je v pořádku, než ho uložím.“ Další věc, kterou mě život naučil. Pro nikoho nezačnu dělat, dokud mi banka jeho šek neproplatí.

Úřednici u přepážky jsem znala už léta. Naťukala číslo účtu do počítače, chvíli studovala obrazovku a pak stiskla ENTER.

Podívala se ještě jednou na vyplněný vkladový lístek a zatvářila se kysele. „Je to kryté, ale jen tak tak. Nechcete to radši v hotovosti?“

„Ne, jen to převedte, ale prosím vás rychle, než někdo přijde s dalším šekem a na tom účtu dojdou peníze.“

D v a

VRÁTILA jsem se do kanceláře a přes spojovatelku zavolala Crystal Purcellové, bytem v Hortonově rokli. Hospodyně mi oznámila, že paní Purcellová odjela do domu na pláži. Dala mi telefonní číslo, které jsem vytočila, hned jak jsme domluvily. Když se Crystal ozvala, řekla jsem jí, kdo jsem, a doufala, že ji nerozčílí, že jí volá další detektiv.

Vysvětlila jsem jí, že jsem se ráno sešla s Fionou a ta mě požádala, abych pátrala po okolnostech zmizení dr. Purcella. „Vím, že jste to celé už probírala s kdekým, ale já bych moc ráda, kdybych to, co víte, slyšela přímo od vás.

Tedy pokud vám to není vysloveně proti mysli.“

Na lince nastala chvilková odmlka. „Kolik berete?“

„Od Fiony? Padesát za hodinu.“

„Stavte se dneska v pět odpoledne. Jsem v Paloma Lané.“ Řekla mi číslo domu. „Víte, kde to je?“

„Já to najdu. Budu se snažit vás moc dlouho nezdržovat.“

„Mně na čase nesejde. Platí to Fiona, ne?“

Z KANCELÁŘE jsem vyrazila ve čtyři hodiny a cestou do Crystalina domu u moře jsem se zastavila doma. Vzduch prosycovala vůně blížícího se deště. Ráno jsem nechala otevřená okna a chtěla jsem všecko pozavírat, než přijde bouřka. Zaparkovala jsem před domem a strčila do branky, která přívětivě zavrzala. Obešla jsem dům po úzkém betonovém chodníčku dozadu na dvorek.

Můj byt je bývalá garáž, kterou někdo přestavěl na obytný prostor. Skládá se z malého obývacího pokoje, kde mám v arkýřovém okně nacpanou pohovku pro hosty, a pak je tam vestavěný pracovní stůl, kuchyňský kout, myčka na nádobí kombinovaná se sušičkou a koupelna. Nahoře, kam se jde po malém točitém schodišti, je patro na spaní s dvojpostelí a druhou koupelnou. Interiér připomíná malou robustní námořní loď – mám tu i kulaté okénko ve dveřích a stěny obložené týkovým dřevem. Nejlepší ze všeho je ale ta dobrá duše, která mě tu takhle nechává: můj domácí, Henry Pitts. Je mu šestaosmdesát, je pohledný, šetrný, energický a schopný. Pracoval v pekárně, a i teď v důchodu neustále zásobuje své okolí rozličným pečivem a koláči. A navíc připravuje občerstvení pro veškeré možné sedánky, které v sousedství pořádají staré dámy. Kromě toho chodí za svůj čerstvý chleba a rohlíky třikrát až čtyřikrát týdně zadarmo na večeři do restaurace na rohu.

Když jsem zahnula doleva ke dveřím, zahlédla jsem Henryho, jak stojí na žebříku před okny své ložnice a nasazuje okenice. Teplota v Santa Teresejen málokdy klesá pod deset stupňů, ale Henry se narodil v Michiganu, a tak stále trvá na tom, že se pravidelně střídají různá roční období. Proto vždycky koncem jara do oken strká stínítka a koncem podzimu přidělává okenice.

Henry mi shora zamával a pak opatrně slezl ze žebříku. „Dneska jste doma brzo,“ poznamenal.

„Řekla jsem si, že bych měla zavřít okna, než začne lít.“ Henry na to: „Proč jste nezavolala? Byl bych to udělal za vás, abyste sem nemusela jezdit.“ ^

„Měla jsem to při cestě. Mám schůzku v pět na Paloma Lané, takže jsem stejně jela tímhle směrem. Mám nového klienta. Tedy tak na devadesát devět procent.“

„Proč ty pochyby?“

„Ten případ mě zajímá, ale nejsem si jistá, jestli v něm něco zmůžu. Jde o toho doktora, co zmizel.“

„Něco jsem o tom četl v novinách. Ještě se nikde neobjevil?“

„Nee. Jeho bývalá žena si myslí, že policajti nevyvíjejí patřičnou iniciativu. Abych řekla pravdu, připadá mi jako ženská, která je ráda, když všichni tancujou, jak ona píská. A to já nesnáším.“

„Však vy to zvládnete.“ S tím se vrátil k žebříku, který složil a odnesl přes dvorek do garáže. Sledovala jsem, jak se protáhl kolem svého chevroletu kupé, ročník 1932, a pověsil žebřík na zeď. „Máte čas na čaj?“ zeptal se, když šel zpátky přes dvůr do domu.

„Moc ne. Sejdeme se večer u Rosie.“

Rosii patří maďarská restaurace, kde teď jako vedoucí pracuje Henryho starší bratr William. William a Rosie se vzali o loňském Díkuvzdání a bydlí v bytě nad lokálem, který je půl bloku odsud. Williamovi je osmdesát sedm.

Rosie mívala ve zvyku přísahat, že je jí něco přes šedesát. Teď ale přiznává, že už má za sebou seďmdesátku.

Odemkla jsem dveře od bytu a hodila tašku přes rameno na kuchyňskou stoličku. Obešla jsem byt a pozavírala okna. Nahoře jsem si natáhla čistý bílý rolák, ke kterému jsem si vzala džíny. Vsoukala jsem se do šedého tvídového saka, vyměnila botasky za vysoké černé boty a v koupelně se na sebe důkladně podívala do zrcadla. Vypadalo to přesně, jak se dalo čekat: tvídové sako k džínům. To ti sekne, holka, pomyslela jsem si.

PALOMA Lane je stinná dvouproudová silnice, která vede od dálnice číslo 101 k Tichému oceánu. Domy se tam kupují za miliony. Najdete tam napodobeniny domů z mysu Cape Cod, pseudotudorský styl, rádoby středozemskou architekturu i všemožné současné kreace.

Crystalin dům stál na úzkém pozemku. Stavba to byla asi dvanáct metrů široká a tři patra vysoká, v kombinaci skla a cedrového dřeva. Nalevo na zastřešeném parkovacím místě se skvěl stříbrný kabriolet značky Audi a vedle něj nové bílé volvo se speciální poznávací značkou, na které bylo tučně napsáno CRYSTAL. Na konci parkoviště zelo prázdné místo – tam pravděpodobně Dow Purcell parkoval svůj mercedes. Na štěrkový pás napravo by se vešla další tři auta. Tam jsem nechala svůj lehce obouchaný volkswagen model 1974.

Zadní průčelí domu vyhlíželo stroze, byla to mírně omšelá dřevěná stěna bez oken. Šlapala jsem štěrkem ke vchodu a zazvonila na zvonek. Žena, která mi přišla otevřít, držela v ruce za okraj širokou sklenici s Martini. Řekla:

„Vy jste Kinsey, že? Já jsem Anica Blackburnová. Většinou se mi ale říká Nica. Pojďte dál. Crystal si zrovna byla zaběhat. Přijde za chviličku. Slíbila jsem jí, že vás pustím dovnitř, než vyrazím domů.“ Tmavě kaštanové vlasy měla ulíznuté dozadu. Podle mokrých pramenů to vypadalo, jako by zrovna vylezla ze sprchy. Byla štíhlá, záda pěkně narovnaná. Na sobě měla černou hedvábnou košili, perfektně nažehlené džíny a byla bosá.

Vešla jsem do předsíně. Dolní patro se od vchodu rozšiřovalo až do velikého pokoje, který zabíral celou šíři domu. Podlahy byly ze světlého dřeva a na nich ležely světlé sisalové koberce. Všechno ostatní, zdmi a obložením počínaje a masivním čalouněným nábytkem potaženým zkrabacenými stahovacími lněnými potahy konče, bylo bílé jako smetana.

Za verandou se táhl asi deset metrů široký nezastřižený trávník. Moře za trávníkem vyhlíželo chladně a nekompromisně.

Kdesi nahoře v domě někdo rozhorleně vykřikoval: „Drž hubu! To jsou kecy. Ty jseš taková kráva. Nenávidím tě!“

Práskly dveře.

Podívala jsem se na Aniku, která hleděla nahoru a poněkud zadumaně pozorovala strop. „Leila přijela domů na víkend. To je Crystalina jediná dcera, je jí čtrnáct. Hádka číslo jedna. Do neděle se tu rozjede nefalšovaná válka, ale pak Leila zase odjede do školy. A příští víkend začnou nanovo.“ Ukázala mi, ať jdu za ní, odvedla mě dál do velkého pokoje a usadila se na gauči.

„Ona je na internátní škole?“

„Na Fitchově akademii v Malibu. Jsem její studijní poradce a zajišťuju taky dopravu do školy a zpět. To ovšem v popisu práce nemám. Náhodou bydlím dva domy odsud.“ Nad tmavýma očima se jí klenulo výrazné obočí, měla vysoké lícní kosti a na tvářích trochu pih. Široká, bledá ústa odhalovala bezchybné bílé zuby. „Tahle momentální scéna je kvůli tomu, jestli Leila přespí u svého táty.

Před čtyřmi měsíci po něm úplně bláznila. Když nemohla být na víkend u něj, chytala hysterické záchvaty. Teď se ale nějak nepohodli a ona tam odmítá jít. Holky v jejím věku dělají ze všeho tyjátr, a Leila má navíc nervy pořád napjaté k prasknutí.“

„Na té akademii jsou jenom holky?“

„Díky bohu. Nedovedu si představit, že bych měla na starosti ještě taky stejně staré kluky. Můžu vám udělat drink?“

„Já si radši nedám, ale díky.“

Dopila poslední lok svého Martini a pak s hlasitým klepnutím postavila prázdnou sklenici na servírovací stolek ze světlého dřeva. „Prý jste tady kvůli Dowanovi.“

„Ano, a omlouvám se, že takhle otravuju. Crystal si určitě od té doby, co se to stalo, užila dost a dost. Jak na tom je?“

„Řekla bych, že to jakž takž zvládá. Stres je to pochopitelně obrovský. Pořád číhá, kdy zazvoní telefon, vyhlíží jeho auto.“

„Musí to být opravdu hrůza.“

„Neskutečná. Totálně ji to ničí. Nebýt Griffa, nevím, jestli by se z toho úplně nezbláznila.“

„Kde byla tu noc, tady, nebo v tom druhém domě?“

Anica ukázala prstem na zem. „O víkendu většinou bývají tady. Crystalin styl je spíš tohle než ten snobácký hnus, který vystavěla Fiona ve městě.“

„A co vy? Kdy jste se dozvěděla, že Dow zmizel?“

„No, už ten první večer jsem tušila, že se něco děje. Přivezla jsem Leilu z Malibu, jako obvykle – dorazily jsme asi v pět hodina Leila pak šla k tátovi. On je vlastně její nevlastní táta, ale pomáhal ji od malička vychovávat. To je jedno. Než jsme přijely ze školy, Crystal už mluvila s Dowem. Věděl, že nestihne včas večeři, takže jsme večeřeli jen Crystal a Rand a já.“

„Rand?“

„Griffův ošetřovatel. Je skvělý. Stará se o mrňouska už od té doby, co se narodil. Tedy, dvanáctého jsme jedli venku na verandě. Byla to nádhera, počasí bylo na tuhle roční dobu hrozně příjemné. Ve tři čtvrtě na osm vzal Rand Griffa a odjel do druhého domu.“

„Rand s děckem spí v tom domě v Hortonově rokli?“

„Normálně ne. Myslím, že Crystal a Dow se těšili, že spolu budou chvilku sami. Zůstala jsem tu asi tak do deseti.“

„V kolik čekala Crystal Dowa?“

„Po deváté. Tak to obvykle bývalo, když musel zůstat v práci do večera. No, volala mi ve tři ráno, když se probudila a zjistila, že Dow není v posteli. Sešla dolů a rozsvítila světla venku. Jeho auto tam nebylo. Zavolala na kliniku a tam jí řekli, že už dávno odešel. A pak tedy volala mně a já jí řekla, ať zavolá na policii.“

„Co si myslela, že se stalo? Pamatujete si, co vám říkala?“

„To, co člověka napadne. Že měl bouračku, nebo infarkt. Taky ji napadlo, že ho třeba sebrali policajti.“

„Kvůli čemu?“

„Že řídil pod vlivem.“

„On pije?“

„Dow si vždycky na klinice dá pár skleniček whisky, když pracuje do noci. Crystal ho varovala, aby takhle nesedal za volant, ale on se vždycky dušoval, že je v pohodě. Bála se, že někde sjel do příkopu.“

„Bral nějaké prášky?“

„Znáte snad někoho, kdo je v jeho věku nebere? Vždyť je mu devětašedesát.“

„A co napadalo vás?“ Zablýskl se kratičký úsměv. „Fiona.“

„Co s Fionou?“

„Že konečně vyhrála. Po tom pásla celou tu dobu, co od ní odešel. Po ničem jiném. Nasadila všecky prostředky, jen aby ho dostala zpátky.“

Doufala jsem, že mi Anica řekne ještě něco víc, ale ona jen vstala a bosky odběhla až k širokým proskleným dveřím. „Povězte Crystal, že budu doma, až tady s tím skončí.“

Dívala jsem se za ní, jak přechází verandu a je pryč.

ZASLECHLA jsem, jak přímo nade mnou někdo přešel místnost a půl minuty nato se na schodech objevila Crystal Purcellová, bosá, na sobě tričko s holým břichem a oprané bokové džíny. Blond vlasy měla upravené v dobrém kadeřnickém salonu. Sahaly jí kousek pod ramena a rámovaly obličej hustými kudrlinami. Napřáhla ke mně ruku a uvítala mě: „Dobrý den, Kinsey. Omlouvám se, že jsem vás nechala čekat.“ Měla pevný stisk, přívětivý hlas a působila mile. „Kde je Anica?“

„Zrovna odešla. Máte jí zavolat, až budete moct.“

Crystal šla do kuchyně a cestou k nerezové ledničce na mě mluvila přes rameno. Z ledničky vyndala láhev vína.

„Je to moc dobrá kamarádka. Jedna z mála. Dowovi kamarádíce! z Hortonovy rokle na mě koukají skrz prsty.“

Nenapadalo mě, co na to odpovědět, a tak jsem chvíli mlčela.

„Jak dlouho ji znáte?“

„Vlastně ne zas tak dlouho. Seznámily jsme se někdy loni brzo na jaře. Viděla jsem ji na pláži a pak znovu na Fitchově akademii.“

Z kuchyňského šuplíku vytáhla vývrtku a láhev otevírala cestou ke skříňce, ze které si vzala skleničku. „Dáte si, něco k pití?“

„Nezdá se mi to moc profesionální, když jsem tady pracovně.“

Trochu nechápavě se na mě podívala, vzala do ruky druhou skleničku a podržela ji ve vzduchu. „Opravdu ne?

Nikdo vám to tady vyčítat nebude. Můžeme si sednout venku na verandu, popíjet víno a dívat se, jak zapadá slunce.“

„No tak dobře. Proč ne? Přemluvila jste mě.“

„Skvěle. Hrozně nerada piju sama. Vemte skleničky a láhev, a já nám zatím udělám talíř něčeho k tomu. Abysme se nezlinkovaly –nebo abysme se zlinkovaly jen tolik, kolik budeme chtít.“

Vzala jsem sklenice do jedné ruky a láhev si dala pod paži. Na verandě jsem vše rozestavěla na omšelý dřevěný stůl, u kterého stála dvě látková rozkládací lehátka. Vítr, který foukal od moře, byl vlhký a ostře páchl jako ústřicová omáčka.

Posadila jsem se, založila si ruce na prsou a schoulila se, aby mi nebyla taková zima. Byla jsem ráda, že jsem si pod sako vzala ten bílý rolák s dlouhými rukávy.

Rozsvítily se dvě ozdobné lampy a z domu vyšla Crystal, v ruce tác se sýrem a krekry, které obložila hroznovým vínem a plátky jablek. Navlékla si tlustý námořnický svetr. Dveře za sebou nechala otevřené a podívala se na mě.

„Vám je asi zima. Já jsem na moře zvyklá, ale vy tu musíte mrznout. Zapnu venkovní topení. To trvá jen chviličku.

Můžete zatím nalít víno.“

Udělala jsem, co mi řekla, a pak sledovala, jak Crystal zapaluje dvě topná tělesa, která otočila směrem k nám, takže teplo z nich sálalo do prostoru mezi námi. „Už je to lepší?“

„O hodně.“

Tiše jsme usrkávaly víno a já uvažovala, jak začít. „Děkuju vám, že jste si na mě udělala čas. Všechno, co mi tu povíte, bude přísně důvěrné. Pokud máte nějaké závažné informace k tomu případu, oznámím je Fioně, ale nic víc se dál nedostane.“

„Díky. Nebyla jsem si jistá, jak to je.“

„Předpokládám, že vaše vztahy se tím asi nezhorší.“

„To těžko. Fiona dělá, co může, abych měla ze života peklo.“ Měla hranatý obličej, šedé oči a nevýrazné obočí, husté černé řasy. Kromě řasenky neměla asi žádný nebo skoro žádný makeup. Všimla jsem si, že si nechala operovat oči, a pravděpodobně i udělat plastickou operaci nosu. Usmála se jen krátce. „Podívejte, je mi jasné, že vám předvádí, že je oběť, jak ji chudinku zradil svět a osud jak ji pronásleduje. Ona ale Dowovi nikdy nic nedala. Chtěla pořád jen brát, brát a brát. Dow se dostal až tak daleko, že už mu nezbylo nic. Fiona měla pořád nové a nové idiotské plány, jako třeba teď ta její firma. Bytový design? Na koho to proboha zkouší? Má jen jediného klienta – nějakou svoji kamarádku, jmenuje se Dana…“

„Má za muže jednoho z Dowových obchodních partnerů?“

„Jo, Joela Glazera. Odkud ho znáte?“

„Neznám ho. Ji jsem znala, když měla za manžela někoho jiného.“

„Asi moc chytrá nebude. Fiona z ní vysává peníze, kudy chodí.“

„Jaký máte vztah s Dowovými dcerami?“

Crystal pokrčila rameny. „Jsou fajn. Asi mě nesnášejí, ale aspoň mají tu zdvořilost, že mi to neříkají do očí. Určitě se bojí, že jejich táta umře a všechny peníze odkáže Griffithovi a mně.“

Zakrojila do kousku plísňového sýra, namazala sýr na sušenku a podala mi ji. „Teď když Dow zmizel, na tom nesejde. Co máme s Fionou mezi sebou, je teď úplně jedno.“

„Věříte, že je naživu?“

„Ne, moc ne. Ale nemůžu si být jistá.“

„Detektiv od policie říkal, že za poslední dva roky bylo z Dowových úspor vybráno skoro třicet tisíc dolarů.“

„To jsem slyšela. Nic jsem o tom nevěděla, dokud mě na to neupozornili oni. Vím, že měl někde schovanou velkou sumu peněz, ale nikdy to se mnou nerozebíral. Výpisy z účtu chodily do schránky na poště, kterou jsem tam svého času mívala. Dow se mě na ni před pár měsíci ptal a já mu řekla, že je zrušená. Teď to ale vypadá, že tu schránku celou dobu sám platil.“

„Proč se vás na ni ptal, když předem věděl, jak to s tou schránkou je?“

Crystal pokrčila rameny. „Možná chtěl zjistit, kolik toho vím.“

„Nemohlo jít o vydírání?“

„Určitě by mi řekl, kdyby z něj někdo tahal peníze. Dow mi říkal všecko.“

„Mohlo se jednat o vás. Třeba vyděrači zaplatil za vás, aby vás ochránil.“

„To se mi nezdá.“ Byla bych přísahala, že se Crystal lehce začervenala, ale v ubývajícím světle se to dalo těžko poznat s jistotou.

Změnila jsem taktiku, protože jsem nechtěla, aby se se mnou přestala bavit. „Stalo se ten den, kdy se Dow ztratil, něco neobvyklého? Nechoval se v něčem divně, když se nad tím teď zamyslíte?“

Crystal zavrtěla hlavou. „Bylo to jako každý jiný pátek. Těšil se na víkend. V sobotu měl hrát v místním klubu tenisový turnaj a večer jsme měli jít na večeři k přátelům.“

„Můžete mi dát nějaká jména?“

„Jasně. Udělám vám seznam, než půjdete.“

„Měl v práci nějaké problémy?“

„V každé práci jsou nějaké problémy. Dow bere svoje zaměstnání opravdu vážně. V poslední době trávil hodně času kontrolováním účetních knih. Fiskální rok na klinice končí třicátého listopadu a Dow má rád o všem přesný přehled.“

„Měl… má na starosti hlavně lékařskou, nebo administrativní složku kliniky?“

„Obě. Pořád je v kontaktu s klienty sanatoňa. Ne jako doktor –všichni mají své osobní lékaře, kteří se starají o jejich zdraví –, ale Dow je tam každý den a na všecko dohlíží.“

„Mohlo se stát, že se jednoduše sebral a odešel?“

„Ne. A chcete vědět, proč? Kvůli Griffovi. Ten chlapeček je jeho sluníčko. Dowan by Griffitha nikdy dobrovolně neopustil.“

„Chápu,“ řekla jsem. „A co vy dva? Všechno mezi vámi klape?“ ‚Jsme si hodně blízcí. Abych vám řekla pravdu, začali jsme mluvit o tom, že budeme mít ještě jedno dítě, když jsou teď Griffithovi už dva roky.“

„Takže jste přesvědčená, že se stalo něco zlého.“

„Stalo, a moc zlého. Jen nemůžu přijít na to, co.“

„A jeho partneři? Co mi o nich můžete říct?“

„Moc toho opravdu nevím. Pokud já vím, Joel Glazer a Harvey Broadus vydělali horu peněz ve stavebnictví.

Stavěli domovy pro přestárlé na Jihozápadě. Patří jim taky spousta domů s pečovatelskou službou a hodně denních stacionářů v tomhle státě. Když šel Dow do penze, obrátili se na něj ohledně Pacific Meadows a požádali ho, aby tam převzal administrativu.“

„A všichni tři spolu vycházejí dobře?“

„Pokud vím, tak ano. Víte, oni se vlastně skoro nevidí. Joel a Harvey jsou s Dowem, myslím, spokojení, takže se spíš starají o své a do jeho záležitostí se mu nepletou. Účetnictví vede specializovaná firma.“

„Jak dlouho jim ta klinika patří?“

„Koupili ji v roce 1980. Je na Dave Levine Street, na rohu Nedra Lané. Asi jste si jí už někdy všimla. Vypadá jako nějaký hrad, jenom tu rozlohu má menší.“

„Jak jste se s Dowem seznámili?“

„Mami…“

Crystal nahlédla otevřenými dveřmi do velkého pokoje. „Jsme tady venku.“ Musela zahlédnout Leilu, protože se otočila a přitom se tvářila dopáleně a nevěřícně.

Zadívala jsem se tam, co ona.

Leila dusala ze schodů v černých saténových lodičkách s tak vysokými podpatky, že se sotva udržela zpříma. Pod černou koženou bundou měla průsvitné konfekční tričko ze sifonu a krajek a k tomu dlouhou, úzkou vlněnou sukni.

Ve svých čtrnácti byla ještě pořád takové hříbě: skoro plochý hrudník, úzké boky a dlouhé kostnaté nohy. Vlasy, které jí trčely na všechny strany, měla krátce ostříhané a odbarvené skoro doběla. Na některých pramenech měla dredy a ostatní vlasy jí dělaly na hlavě chomáče jako z cukrové vaty. Došla až ke dveřím a tam si stoupla a civěla na nás.

Crystal si odfrkla. „Vypadáš jako blázen. Běž nahoru, ano, a vem si na sebe něco normálního.“

„Já se můžu oblíkat, jak chci.“

„Leilo, takhle tě ven nepustím.“

„Paráda. Tak já nikam nejdu. Stejně bych radši zůstala tady.“

„Minule ses s ním neviděla, a já mu slíbila, že tenhle víkend k němu půjdeš.“

„Slibovala jsi mi, že budu moct za Paulie.“

„Nic takového jsem rozhodně neříkala. A neodbočuj laskavě. Paulie s tím nemá nic společného. Je to tvůj otec.“

„Vždyť nejsme ani příbuzní. Je to jen jeden z tvých bývalých manželů.“

„Je to můj jediný bývalý manžel. Předtím jsem byla vdaná jen jednou,“ řekla. „Proč jseš tak zaujatá? Lloyd tě úplně zbožňuje.“

„Když si teda myslíš, že Lloyd je skvělej, tak proč si za ním nejedeš sama?“

Crystal zavřela oči a snažila se ovládnout. „Tohle nebudeme řešit před cizíma lidma. Soud rozhodl, že má právo tě vidět, jasný? Vyzvedne tě tady v sedm, a to znamená, že už je na cestě sem. Přijedu pro tebe v neděli ráno v deset. A teď běž, převlíkni se a sbal si tašku.“

„Ty jseš tak nespravedlivá,“ houkla Leila a; klopýtala zpátky do schodů.

Crystal se vrátila k našemu hovoru a o Leile se ani nezmínila. „Dow a já jsme se seznámili v Las Vegas u jedněch společných přátel. Hned jak jsem ho uviděla, věděla jsem, že si ho jednou vezmu.“

„Copak nebyl ženatý?“

„No, to ano. Tedy, na papíře, ale nebyl šťastný,“ prohlásila. „Viděla jste Fionu. Je jen o šest měsíců mladší než on, ale vypadá, že je jí snad sto. Pije. Kouří dvě krabičky denně. A taky je závislá na valiu. Dowovi bylo na jaře šedesát devět, ale nepoznala byste to na něm. Viděla jste někdy jeho fotku?“

„Jedna byla v novinách.“

„Ta byla příšerná! Mám lepší. Vydržte.“

Zvedla se z verandy a vešla do pokoje. Za okamžik se vrátila se zarámovanou barevnou fotografií, kterou mi podala. Studovala jsem tvář Dowa Purcella. Byl focený na golfovém hřišti. Měl šedivé vlasy nakrátko a hubený obličej. Vypadal opáleně a v dobré kondici. „Kde to je?“

„Las Vegas, v roce 1982. Vzali jsme se rok na to.“

Vrátila jsem jí fotku. „Hrajete golf?“

„Trochu, ale vůbec to neumím.“ Postavila obrázek na stůl.

„Támhle je maminka,“ řekl nějaký muž. Stál mezi dveřmi a na ruce držel Griffíthe, který už měl na sobě flanelové pyžamko. Měl dokonale oválný obličej, tlusté tvářičky a pusinku jako malinu. Světlé vlásky byly ještě mokré. Beze slova natáhl ruce a Crystal si ho vzala k sobě. Posadila si ho na ruku, zblízka se na něj dívala a přitom mluvila žvatlavým hláskem: „Griffie, tohle je Kinsey.“

Vzala ho za ručičku, zamávala s ní na mě a řekla: „Já uS muSím do postýlky, Pá pá, doblou noc.“

„Dobrou noc, Griffithe,“ pravila jsem, taky žvatlavě, abych splynula s atmosférou. Podívala jsem se na Randa.

„Dobrý večer. Vy jste Rand? Kinsey Millhoneová.“

„Těší mě,“ odpověděl Rand. Vypadal na něco přes čtyřicet, měl tmavé vlasy, byl hodně hubený, v džínech a bílém tričku.

„Tak já už radši půjdu, ať můžete malého uložit,“ konstatovala jsem.

Rand vzal Griffitha od mámy a zmizel v domě. Počkala jsem, až mi Crystal napíše jména a telefonní čísla obchodních partnerů svého muže, a taky číslo na jeho nejlepšího kamaráda Jacoba Trigga. Na odchodu mě ujistila, že když budu potřebovat, můžu jí zavolat. . Když jsem přicházela k autu, prošla jsem kolem Leilina nevlastního otce Lloyda, který právě dorazil. Přijel starým bílým chevroletem s pocuchanou, od slunce vybledlou stahovací střechou. Na hlavě měl klukovského ježka a na nose brýle s želvovinovými obroučkami. Vypadal jako běžec nebo cyklista, dlouhé vyzáblé nohy a nikde žádný tuk.

Odhadla jsem ho na hodně přes třicet, i když jsem to nemohla vědět přesně, protože jsem ho zahlédla jen letmo, jak šel kolem mne. Na cestě k domu mi pokývl a zamumlal krátký pozdrav. Když jsem startovala auto, začaly z nebe padat první těžké kapky.

KDYŽ jsem krátce po sedmé vstoupila k Rosie do lokálu, bylo tam kromě Henryho pusto. Ti, kteří si zašli na levný odpolední drink, už byli pryč, a štamgasti se ještě nezačali scházet. Henry seděl sám u umakartového stolu s chromovanýma nohama nalevo ode dveří. Přisunula jsem si židli. „Kde je Rosie?“

„Dělá v kuchyni telecí nádivku se sardelovou omáčkou.“

„To zní zajímavě.“

Dveře od kuchyně se rozletěly a objevil se William oblečený v elegantním, tence proužkovaném obleku s vestičkou, pod paží dnešní večerník. Je vysoký jako Henry, má dlouhé nohy a ruce a také stejně průzračně modré oči a hustou šedivou kštici. Ti dva se sobě tak podobají, že by to mohla být klidně identická dvojčata, které od sebe jen trochu odlišil zub času. Když William došel k našemu stolu, zeptal se, jestli si může přisednout, a Henry ho gestem pobídl, ať se beze všeho posadí.

„Dobrej večír, Kinsey.“ William otevřel noviny, vybral si druhý sešit, přeložil první stránku a zahleděl se do nekrologů.

Henry se na něj podíval. „Je tam někdo, koho známe?“

William zavrtěl hlavou. „Pár mlaďochů, co jim bylo přes sedmdesát.“

William přelistoval k inzerátům. Zvedl ke mně zrak. „Helemese, něco tady je. Ještě potřebujete kancelář?

Koukněte se tady na to. Sedmačtyřicet čtverečních metrů, v centru, dvě stě padesát měsíčně, k nastěhování ihned.“

Naklonila jsem k němu hlavu. „Nedělejte si legraci. Ukažte.“

William mi podal stránku s inzeráty a ukázal mi prstem na text, kde stálo:

Pronajmu 47 m3 v nově rekonstruovaném viktoriánském domě, poloha přímo v centru blízko soudu. Vlastní koupelna, samostatný vchod. 250 $/měs. Volejte p. Richarda po 18.00.

Bylo tam i telefonní číslo.

„Vsadím se, že je to pěkná díra. V těchhle inzerátech si vždycky pěkně vymýšlejí.“

„Zavolejte tam, za to nic nedáte.“ Sáhl si do kapsičky na saku a vylovil minci. „Tak šup.“

Vzala jsem si minci a noviny a přešla místnost. Telefonní automat byl ve vestibulu, kde matně zářila neonová reklama na Budweiser. Vytočila jsem číslo, a když se člověk na druhém konci ozval, zeptala jsem se, jestli můžu mluvit s panem Richardem. „To jsem já.“

„Volám ohledně inzerátu na pronájem kanceláře z dnešního večerníku. Můžu se zeptat, v jaké je to ulici?“

„Floresta Street. Asi šest domů od policejní stanice.“

„Cena je dvě stě padesát dolarů měsíčně?“

„Je to jen jedna místnost s komorou a koupelnou.“

„Mohla bych se na to dneska večer přijít podívat?“

„Můj bratr tam teď pokládá koberec a já tam zrovna jedu. Jestli se chcete mrknout, můžeme se tam za čtvrt hodinky sejít.“ Na hodinkách jsem měla půl osmé. „Tak fajn. Jaká je adresa?“ Sdělil mi to. „Bratr se jmenuje Tommy. Příjmením jsme Hevenerovi.“

„Moje jméno je Kinsey Millhoneová. Za čtvrt hodiny se těším na shledanou.“

BUDOVA kdysi evidentně bývala rodinným domem. Bylo to jednoposchodbvé bíle hrázděné stavení s lomenicí a ozdobnými konci střechy. V 7.42 jsem pomalu vjela na příjezdovou cestu a vyhlížela ven okénkem na straně řidiče.

Polohu to mělo ideální –jen jeden blok od mé stávající kanceláře – a cena nemohla být lepší. Kolem úzkého dvorku jsem napočítala deset parkovacích míst vedle sebe. Když jsem se podívala nahoru, viděla jsem odsud okna Lonnieho firmy. Zaparkovala jsem a vystoupila.

Vzadu byla před domkem široká veranda ze sekvojového dřeva, která měla dokonce i rampu pro vozíčkáře. Vešla jsem do malé předsíňky. Hned napravo jsem narazila na dveře otevřené dokořán. Prošla jsem jimi a jediným pohledem jsem obhlédla místnost.

Měřila tak tři a půl na tři a pul metru, ve dvou stěnách okna na ruční kličku. V protější stěně byly dvoje otevřené dveře, jedny vedly do malé koupelny, druhé do prostoru, který evidentně sloužil jako poměrně velká komora. Na podlaze seděl zrzavý mladík v džínech, olivově zeleném triku a těžkých pracovních botách a kopal do napínadla na koberce/aby koberec přilnul k podlaze. Byla tam zavedená telefonní linka a telefonní přístroj momentálně trůnil na lepenkové krabici.

„Dobrý den, já jsem Kinsey. Váš bratr mi říkal, že se tu se mnou sejde ve tři čtvrtě na osm. Vy jste Tommy?“ zeptala jsem se.

„Jo, to jsem já. Richard chodí vždycky pozdě. Já jsem ten spolehlivý, co se všude objeví, přesně když má. Vydržte chviličku. Už to mám skoro hotové.“ Podíval se na mě, usměvavě na mne blýskl bělostnými zuby a zelené oči mu jen zářily. Dohromady s jeho zrzavými vlasy a červenými tvářemi to působilo jako mírná elektrická rána. Jako když se v černobílém filmu zničehonic objeví sytě barevná scéna. Cítila jsem, jak uhýbám pohledem a po zádech mi lehce přeběhl mráz.

Odhodil stranou paličku a vyskočil na nohy. Napřáhl ke mně ruku a zeptal se: „Jakže se to jmenujete?“

„Kinsey. Příjmením Millhoneová se dvěma el.“

Tipovala jsem mu přes pětadvacet, necelý metr osmdesát, pětasedmdesát kilo. Jelikož jsem na začátku své kariéry dělala dva roky u policie, pořád se na muže dívám jako na podezřelé, které možná budu za čas muset identifikovat narovnané do řady v policejní služebně. „Nebude vám vadit, když se tu trochu porozhlédnu?“

Pokrčil rameny. „Poslužte si. V jaké děláte branži?“

Vešla jsem do koupelny. „Jsem soukromý detektiv.“

Záchod, umyvadlo s porcelánovým krytem na odpadní trubku, nad ním vestavěná toaletní skříňka. Sprchový kout byl laminátový s prosklenými dveřmi rámovanými hliníkem. Na podlaze se leskly bílé keramické dlaždice.

Šla jsem zpátky do hlavní místnosti. Když si postavím stůl čelem k oknu, budu mít výhled na verandu. Opřela jsem se o parapet. „Termiti tu nejsou, střecha neteče?“

„Ne, madam. To můžu zaručit, poněvadž jsem tu práci dělal sám.“ Mluvil s lehkým jižanským přízvukem. „Bylo to tu v dost dezolátním stavu, když jsme ten barák koupili. Předělali jsme vodu, odpady a elektriku, hodili na to novou střechu a hliníkové obložení.“

„Vypadá to pěkně. Jak dlouho vám to tu patří?“

„Asi rok. Jsme tady noví. Před pár lety jsme přišli o rodiče. Oba umřeli.“ Došel k chladicímu boxu, otevřel víko a pohlédl na mě. „Můžu vám nabídnout pivo?“

„Nene,děkuju.“

„Aha, nerada pijete, když řídíte,“ prohodil s úsměvem.

„To taky,“ řekla jsem.

Vytáhl plechovku dietní Pepsi a odtrhl uzávěr. Zvedla jsem odmítavě dlaň, ale nestihla jsem ho zarazit. „Opravdu, já nic nechci.“

Zamračil se, ale když promluvil, jenom dělal, že se zlobí. „A plechovka je už otevřená. Klidně si dejte loká,“ řekl a lákavě na mě kýval plechovkou v natažené ruce. Vzala jsem si ji, abych se nemusela dohadovat.

Sáhl do chladničky, vylovil láhev piva Bass a usadil se na podlaze. Opíral se zády o zeď a nohy měl natažené před sebou. Jeho pracovní boty vypadaly obrovské. Ukázal na koberec: „Sedněte si, ať nám nevynesete spaní.“

„Díky.“ Vybrala jsem si místo naproti němu, sedla si na zem a zdvořile usrkla kolu, než jsem plechovku odstavila stranou.

Tommy se zhluboka napil piva.

„Odkud jste?“

„Já jsem místní. Chodila jsem tady na střední školu.“

„Já a brácha pocházíme z Hatchetu v Texasu. To je kousíček od Houstonu. Taťka dělal v realitách. Stavěl nákupní centra, kancelářské budovy, sídla pro firmy.“

Znovu si mocně lokl piva. „Soukromý detektiv. Tu čest jsem ještě neměl. Nosíte pistoli?“

„Ani moc ne.“ Nemám ráda, když někdo příliš vyzvídá, i když on se asi jen snažil zdvořile vyplnit čas, než se objeví jeho bratr.

Usmál se, jako kdyby se chytil mé vrozené výstřednosti. „Tak co máte radši? Kluky, co jsou pro vás moc mladí, nebo chlapy, co jsou pro vás až moc staří?“

„Nikdy jsem se nad tím takhle nezamýšlela.“

Zavrtěl ukazováčkem: „Chlapy, co jsou moc staří.“

Cítila jsem, jak se mi vlilo horko do tváří. Dietz – můj příležitostný přítel – zase tak starý nebyl.

„Mám rád ženské ve vašem věku,“ řekl. „Chodíte s někým?“

„Více méně,“ odpověděla jsem.

„Více méně. To se mně líbí. Tak více, nebo méně?“

„Asi více.“

„Žádná romantika to nebude, když říkáte ‚asi‘.“ Zvedl hlavu a přitom se podíval na hodinky. „Už je tady. O čtvrt hodiny pozdě. Na to se u něj klidně můžete spolehnout.“

Bouchla dvířka od auta a krátce nato do místnosti vešel Richard Hevener a nervózně si poklepával o stehno papírovou podložkou na psaní. Oblečený byl v džínech a černém tričku, přes které měl sportovní sako z měkké černé kůže. Byl vyšší než Tommy a mnohem podsaditější, a vlasy měl tmavé. Z těch dvou to byl ten přísnější. Zdálo se, že se bere velice vážně. Povstala jsem.

„Richard Hevener,“ představil se a podal mi ruku. Potřásla jsem jí a on se obrátil na Tommyho. „Vypadá to dobře.“

„Dík. Pobalím to tu a mažu pryč.“ Zvedl koš na odpadky plný odřezků koberce a vynesl ho ven do popelnice na konci pozemku.

„Tak co tomu říkáte?“ řekl Richard a obrátil se ke mně. „Chcete si vyplnit žádost?“ V porovnání s Tommym se choval i hovořil mnohem míň jako Texasan. Proto působil starší a uměřenější.

„Proč ne,“ prohodila jsem a snažila se přitom, aby nepoznal, že jsem tak nadšená.

Podal mi svou psací podložku a pero. „My platíme vodu a odvoz odpadků. Elektřinu a telefon si platíte sama. Je tu jen jeden další nájemník. Pracuje jako účetní.“

Opřela jsem se o parapet a začala vypisovat údaje. Než jsem formulář vyplnila, byl Tommy pryč. Zaslechla jsem venku motor jeho malého náklaďáku, kterým odjížděl. Podala jsem Richardovi žádost i s podložkou a dívala se, jak si prohlíží, co jsem tam napsala.

„Zavolám vašim ručitelům a zkontroluju bankovní účet. Pár lidí se přijde podívat v pondělí. Ozvu se, až projdu všecky žádosti.“

„Výborně. Jestli chcete, můžu zaplatit půl roku dopředu.“ Začínalo to vypadat, že se snažím vnucovat a že mi na tom nějak moc záleží.

„Neříkejte,“ opáčil Richard. Zkoumavě mě pozoroval zamyšlenýma tmavohnědýma očima. „Patnáct set dolarů plus sto sedmdesát pět jako záloha na úklid.“

Pomyslela jsem na Fionin šek na patnáct set dolarů.

„Fajn, to není problém. Můžu vám to dát rovnou.“

„Vezmu to v úvahu,“ pravil.

V SOBOTU jsem otevřela oči automaticky v 5.59 ráno. Podívala jsem se na střešní okno – rosily se na něm kapky deště. Cvičím pravidelně a bez okolků, ale stejně není nic nádhernějšího, než si moct ráno pěkně poležet. Zahrabala jsem se pod deku a ignorovala svět až do půl deváté, kdy jsem konečně vystrčila hlavu.

Jakmile jsem se osprchovala a oblékla, udělala jsem si veliký hrnek kafe, spořádala misku kukuřičných lupínků a pročetla si ranní noviny. Převlékla jsem si postel, nacpala a spustila pračku a vůbec tak trochu poklízela kolem. Když jsem byla malá, nutila mě teta Gin, abych si v sobotu, než si půjdu hrát ven, vždycky uklidila pokoj. Jelikož jsme bydleli v karavanu, nebylo to až tak těžké. Ale ten zvyk mi už zůstal.

V jedenáct hodin jsem vytáhla telefonní seznam, nalistovala žluté stránky a jala se prohledávat seznam domů s pečovatelskou službou. Napočítala jsem jich skoro dvacet. Leckteré z nich měly v seznamu výpravné inzeráty, ve kterých se chlubily různými vymoženostmi. Pacific Meadows, klinika, která patřila Purcellovi a jeho dvěma společníkům, nabízela čtyřiadvacetihodinovou ošetřovatelskou péči kvalifikovaných sester, vlastní kapli a pastora, který se tu určitě musel hodit. Měla také certifikát Medicaru a Medicaidu, což oproti některým soukromým konkurentům představovalo nepochybnou výhodu. Rozhodla jsem se Pacific Meadows navštívit, abych si to tam prohlédla osobně.

Strčila jsem si do kabelky nový balíček kartotéčních lístků na poznámky, natáhla si vysoké boty a našla žlutý plášť do deště a deštník. Zamkla jsem za sebou dveře a proběhla loužemi k autu, které stálo zaparkované u chodníku. Skočila jsem dovnitř, nastartovala a pomalu se rozjela.

Když jsem zastavila na parkovišti u Pacific Meadows, nebe se černalo mraky a v oknech zářila světla, takže klinika vypadala útulně a hřejivě. Přebrodila jsem se přes napůl zaplavený asfalt ke krytému hlavnímu vchodu a vešla do domu. Na kolíčcích věšáku visela řada odkapávajících kabátů. Přidala jsem k nim ten svůj a deštník opřela do rohu.

V široké vstupní hale jsem před sebou viděla řadu šesti starých lidí na vozíčcích. Byli narovnaní podél zdi jako zplihlé pokojové květiny. Někteří z nich spali, jak když je do vody hodí, jiní jen tak zírali na podlahu očima člověka s poruchou smyslového vnímání.

Napravo ode mne stála poskládaná aluminiová chodítka, která připomínala nákupní vozíky srovnané před supermarketem. Na zdi visel dnešní jídelníček, za sklem jako nějaký obraz na výstavě. Sobotní oběd sestával z pirohu s mletým kuřecím masem, kukuřičné kaše, hlávkového salátu, rajčete, ovocného poháru a ovesného koláčku.

V hlavě se mi vynořily hranolky a Big Mac a málem jsem odtud uprchlá.

Prosklené dveře se otevíraly do jídelny, kde jsem zahlédla obyvatele domova u oběda. Někteří z nich byli oblečeni na ven, ale většina z nich měla na sobě stále ještě župan a pantofle. Hodně z nich otočilo hlavu a upřelo na mě dojemný pohled plný očekávání. Přišla jsem na návštěvu? Jsem tady, abych je odvezla domů? Zakřiknutě jsem zvedla ruku a zamávala. V odpověď se zdvihl váhavý les mávajících rukou. Usmívali se tak mile a shovívavě, že mě jejich vděk až zabolel.

Vycouvala jsem od jídelny a vydala se chodbou po šipkách, které ukazovaly, kde najdu vedoucí dietní sestru, vrchní sestru a celou skupinu pracovních terapeutů, řečových terapeutů a fyzioterapeutů. Všechny troje dveře byly otevřené, ale v ordinacích nebyla ani noha. Na druhé straně haly jsem uviděla ceduli PŘIJÍMACÍ KANCELÁŘ a POKLADNA. Na vedlejších dveřích stálo KARTOTÉKA. Řekla jsem si, že začnu tam.

V místnosti se svítilo, a tak jsem vešla. Nikde nebyla ani noha. Čekala jsem u přepážky a nečinně si prsty pohrávala s košíkem plným pošty. Nadzdvihávalajsem rohy dopisů s hlavou natočenou ke straně a pročetla si tak většinu zpátečních adres. Obvyklé účty a dvě hnědé obálky z Nemocnice u svaté Terezy, lépe známé jako Špitál u svaté Těrky.

„Co si přejete?“

Vylekaně jsem se narovnala a vyhrkla: „Dobrý den.“

Ze spojovacích dveří mezi sekretariátem a kartotékou se vynořila mladá žena něco přes dvacet. Na nose měla brýle s červenými plastikovými obroučkami. Na přední kapsičce zelené uniformy měla Strojovou výšivku, která hlásala jména Měny a Pacifíc Meadows.

Prošla dvířky za přepážku a postavila se na své místo.

„Jdete za někým na návštěvu?“

„Jsem tady pracovně,“ řekla jsem. Vytáhla jsem z kabelky peněženku a otevřela ji. Ukázala jsem na průkaz soukromého detektiva. „Najali si mě na případ zmizení dr. Purcella.“

Merry zamžourala na průkaz.

„Vy jste vedoucí kanceláře?“ zeptala jsem se.

Zavrtěla hlavou. „Zaskakuju tady jen o víkendech, protože holka, co tu normálně pracuje, je na mateřské. Od pondělka do pátku dělám asistentku paní Steglerové.“

„Aha. Skvěle. A co ta práce obnáší?“

„Tak normálně – psaní na stroji, papírování. Beru telefony a rozděluju poštu klientům. Dělám, co je zrovna potřeba.“

„Takže si mám promluvit spíš s paní Steglerovou?“

„Asi ano, ale ta tu bude až v pondělí.“

„A co pan Glazer nebo pan Broadus?“

„Ti mají kancelář ve městě. Máte vizitku? Můžu říct paní Steglerové, ať vám zavolá, hned jak se tu objeví.“

„To budete moc hodná.“ Prohrabávala jsem kabelku a obzvlášť pomalu v ní hledala navštívenku. „Jak dlouho už tady jste?“

„Prvního prosince to budou tři měsíce. Jsem ještě ve zkušební lhůtě.“

Položila jsem navštívenku na přepážku. „Líbí se vám ta práce?“

„Je to nuda, ale ujde to. Ne, že bych tu vydržela věčně. Zbývá mi dodělat dva semestry na pedagogické fakultě.

Navíc je paní Steglerová fakt náladová. Jeden den cukruje a pak se jí něco stane a je najednou děsně nervózní. O co jí jako jde?“

„Co byste řekla?“

„Myslí si, že by ji měli povýšit, a ne s ní takhle zametat. Tak to aspoň povídala.“

„A kdyby ji povýšili, čí místo by dostala?“

„Paní Delacorteové. To je ta, co dostala padáka.“

Nejen, že byla znuděná, ale taky se nenaučila základní pravidla, jak se má s kým jednat. A hlavně to nejzávažnější: nikdy, ale nikdy se nesvěřovat s pracovními důvěrnostmi někomu, jako jsem já.

„A sakra. A proč ji vyrazili?“ optala jsem se. Kdykoli začnu lhát anebo něco předstírat, pozná se to obyčejně podle toho, že začnu používat výrazy jako „a sakra“ nebo „jéje“.

„No, oni ji tak docela nevyrazili. Spíš ji propustili, že už ji prý nepotřebujou.“

„Jo tak. A kdy to bylo?“

„Ve stejnou dobu, jako propustili paní Bártovou. Ta tu dělala účetní už od pradávna. Když jsem se sem hlásila, tak na její místo byl taky konkurz.“

„Čím to, že propustili účetní i manažerku najednou? To byla nějaká náhoda?“

„Vůbec ne,“ pravila Merry. „Paní Bártové řekli, že už ji nechtějí, a paní Delacorteová se dopálila a začala dělat dusno. Pan Harrington jí řekl, že by si tedy možná měla najít práci někde jinde, a ona se sebrala a vzala ho za slovo.

Aspoň to se tady povídá.“ Náhle se zarazila a oči za červenými plastikovými obroučkami se jí rozšířily. , „Neděláte si poznámky, že ne? Mám zakázáno tady drbat.“

„Jenom si s vámi povídám a čekám, až přestane pršet.“

Přitiskla si ruku na prsa. „Uf! Chviličku jsem se bála. Nikdy bych nevyžvanila žádnou soukromou záležitost. To není můj styl.“

„Ani můj,“ ujistila jsem ji. „A kdo je ten pan Harrington?“

„Dělá pro tu účetní firmu v Santa Marii.“

„A ten vás sem najal?“

„Tak trochu. Dával mi otázky po telefonu, ale až potom, co paní Šteglerová schválila moji žádost.“

„Já myslela, že najímal a propouštěl tady jen dr. Purcell?“

„Jo to já netuším. Nebyla jsem tu ani dva týdny, když dr. Purcell, no, utekl nebo vím já. Myslím, že proto to pak musel vzít do ruky pan Harrington.“

„Kde teď pracuje paní Delacorteová? Řekl vám to někdo?“

„Dělá u svaté Těrky. Vím to, protože se tu minulý týden stavovala za paní Steglerovou. Prý si tam našla skvělé místo.“

„A paní Bártová?“

„To nevím, kam ta šla.“

„Znala jste dr. Purcella?“

„Věděla jsem, kdo to je, ale to je asi tak všecko. Támhleto je jeho kancelář. Prostě se, no… vypařil.“ Ztišila hlas.

„Paní Šteglerová si myslí, že odjel za hranice.“

Také jsem ztišila hlas. „Kvůli čemu?“

„Kvůli Medicaru. Podvody. Minulou zimu nám ÚHK…“

„ÚHK?“

„Jo, to je Úřad hlavního kontrolora. Patří pod ministerstvo zdravotnictví. No a ÚHK nám nafaxovalo seznam tabulek a účetních záznamů, které chtějí vidět. Chtěli celou hromadu papírů za poslední dva roky. To znamená od té doby, kdy přišel dr. Purcell. Paní Šteglerová říká, že jestli Pacific Meadows přijde o dotace, tak to tady zavřou. O všech možných pokutách a náhradách škod nemluvě. Hrozí prý dokonce i vězení, a navíc taky samozřejmě veřejný skandál. Dr. Purcella si vybrali, aby to všechno odnesl. Hořela mu koudel u řiti. Takhle to řekla paní Šteglerová, ne já.“

„A co jeho zaměstnavatelé?“

„Ti vůbec do styku s praktickými záležitostmi nepřijdou. Pořád někde jezdí po kraji a starají se o jiné věci.“

„Kdy se to všecko vlastně rozjelo?“

„Myslím, že v lednu, dávno před tím, než jsem sem nastoupila. Pak v březnu sem vrazili ti dva hoši od KOMu – to je Kontrolní oddělení Medicaidu. Sypali ze sebe otázky, a těch tabulek a zápisů, co chtěli vidět. Všichni tu lítali jako splašení. Dr. Purcellovi oznámili, že mají celý seznam chyb a přestupků. Šlo tam minimálně o půl milionu dolarů, a to byl teprve začátek. Možná se zjistí, že Purcell je prvotřídní milionový podvodník.“

„Takže paní Šteglerová si myslí, že vzal do zaječích, aby se vyhnul trestu?“

„No já bych to teda udělala, kdybych byla na jeho místě.“

Ohlédla jsem se přes rameno. Ve dveřích stála sestra v bílé uniformě. Probodávala nás pohledem, který byl vědoucí a zároveň navýsost nepříjemný. Odkašlala jsem si a uzavřela debatu: „Ehm, Merry, tak já už vyrazím a nebudu vás dál zdržovat od práce. Stavím se tu v pondělí a promluvím si s paní Steglerovou.“

„Vyřídím jí, že jste tu byla.“

Jakmile jsem vlezla do auta, otevřela jsem svůj balíček kartotéčních lístků a začala si psát poznámky. Každou informaci pěkně na zvláštní kartičku, dokud jsem neulevila přeplněné hlavě.

KDYŽ jsem opustila Pacific Meadows, zastavila jsem se ve své kanceláři u Kingmana a Ivese. Pověsila jsem pršiplášť na věšák a pak vytáhla kufříkový psací stroj a postavila ho na stůl. Posadila jsem se do otočné židle, vzala si spis, který jsem si založila, začala třídit nashromážděné poznámky a přidávat informace z nových kartiček.

Před očima mě strašil Fionin úterní příjezd. Už jsem ji viděla, jak se založenýma rukama sedí, netrpělivě podupává nohou a já jí sděluju, co je nového. Kolem hlavy jí jako bonbony budou kroužit značky dolaru a bude si říkat, tak za tohle já platím padesát babek na hodinu? Mojí strategií bylo přelstít tu osobu tím, že jí předložím výtečně strukturovanou, na stroji psanou zprávu, ze které to bude vypadat, jako že jsem toho udělala mnohem víc, než jen jezdila po různých lidech a vybavovala se s nimi.

Spokojená jsem byla, teprve když dokument vypadal pořádně načančaně. Vyndala jsem kalkulačku a sečetla hodiny. Z patnácti set dolarů, které mi zaplatila předem, jsem si zatím vydělala jenom sto sedmdesát pět. Což znamená, že jí ještě dlužím čas za třináct set dvacet pět dolarů. No co. Naklepala jsem na stroji fakturu a přicvaklaji k originálu zprávy a potom založila kopie do desek.

Zpráva celkem ušla, ale řekla jsem si, že ji nechám ještě den úle– žet. Přidám další rozhovory, až si ujasním, s kým si mám promluviti nejdřív. Udělala jsem si v hlavě seznam možností, které mě napadaly. Mezi prvními pěti jmény figurovali Purcellovi obchodní partneři, a také jeho nejlepší přítel. Ujistila jsem se, že mám potřebná telefonní čísla, a pak jsem usoudila, že jsem toho už udělala dost a že je na čase jít domů.

K OBĚDU jsem si připravila krémovou polévku z rajčat a sendvič s horou rozteklého sýra. Sendvič jsem při jídle namáčela v misce.

Když jsem ho nesla k puse, odkapávala z něj polévka. Tekutá červeň polévky a křupavý zlatý povrch chleba – takhle jsem si kdysi jako malá holčička sladila život. Teta Gin mi tenhle výtvor poprvé naservírovala, když mi bylo pět a stýskalo se mi po rodičích, kteří se ten rok v květnu zabili při automobilové havárii. Když se mi v ústech rozplývá rozehřátý sýr, vždycky mi to na jazyku vyvolá zvláštní pocit lítosti a uspokojení dohromady. Přiznávám, že tenhle sendvič pro mě představoval zlatý hřeb víkendu – tak to prostě dopadá, když člověk žije v celibátu.

Potom jsem se uvelebila na pohovce, přikryla se velkou prošívanou dekou a začala číst knihu. Během několika málo minut jsem se jako kámen ponořila do řeky snů.

Zazvonil telefon. Měl odporně pronikavý zvuk a já se vůbec nemohla probrat. Natáhla jsem ruku za sebe a šátrala po telefonu, který stál na stolku nad mou hlavou.

„Paní Millhoneová? Tady je Blanche McKeeová.“

Jméno mi nic neříkalo. Přejela jsem si rukou obličej. „Kdo?“

„Dcera Fiony Purcellové. Matka si vás prý najala. Chtěla jsem vám jen říct, jak jsme si všichni oddychli. Říkali jsme jí celou dobu, ať to udělá, už od chvíle, co tatínek zmizel.“

„Aha. Pardon, nemohla jsem si vaše jméno vybavit.“

„Nevím, kolik vám toho matka pověděla, ale předpokládám, že se budete taky chtít zeptat, co si o tom myslím já. Jestli máte dneska odpoledne vteřinku, mohly bychom se třeba sejít.“

Váhala jsem. Nezapomněla jsem, jak Fiona ani příliš neskrývala, že svou mladší dcerou, co má čtyři děti a páté na cestě, pohrdá. Na druhou stranu ale Fiona o mně možná Blanche řekla, aby vyzkoušela, jestli se dostatečně snažím. „Jéje, já mám domluvenou nějakou schůzku. Ale zítra by to snad šlo. Mohla bych tam být v deset ráno.“

„To se mi nehodí. Opravdu byste sem nezvládla skočit dneska? Připadá mi, že je to hrozně důležité.“

Mně osobně zase připadalo, že se mě zmocňuje vztek. Už jsem viděla, jak se Fiona vrátí ze Saň Franciska a nadává mi, že jsem si neudělala čas, abych vyslechla Blanche. A tak jsem svolila:’„Mohla bych tam být v půl šesté, ale jen na půl hodiny. Jinak to opravdu nestíhám.“

„Bezva. Bydlíme nahoře v Edensideské, na rohu Monterey Terrace. Číslo 1236. Je to dvoupatrový dům ve španělském stylu.“

DŮM na rohu Edenside Road a Monterey Terrace byla skutečně patrová španělská hacienda. Zastavila jsem u chodníku, zamkla auto a prošla vydlážděným dvorkem k domu.

Zazvonila jsem u dveří. Během vteřiny jsem uslyšela ječeni, štěkáni psů a dupot dětí. Když se dveře otevřely, asi pětiletá holčička se otočila a praštila menšího chlapečka, který doběhl za ní. V tu samou chvíli přistálo batole cupitající v závěsu na plenkou vystlaném zadečku, protože do něj vrazili dva hladkosrstí foxteriéři, a začalo řvát.

Vzadu v chodbě bylo vidět další holku, jak jde dozadu a huláká:

„Mami! Máámíí! Heather mlátí Joshe!“

Na scéně se objevila Blanche s dozadu prohnutou páteří a břichem jako buben. Břicho vypadalo jako šibal měsíc, který drží na oběžné dráze neviditelné síly gravitace. Učinila hluboký předklon, zdvihla řvoucí nemluvně a vzala ho do náruče. Popadla Heather za ruku a odtáhla ji od bratříčka. „Děti, jděte si hrát na dvůr, šup.“

„Ale my se chcem dívat na pohádky!“

„Smůla. Tady se bude poslouchat. A žádné lítání,“ varovala je Blanche.

Podívala jsem se na hodinky. Blanche moje gesto zaznamenala.

„Vím, že spěcháte, tak půjdu rovnou k věci. Líčila vám matka Crystalinu minulost?“

„Vím, že než si vzala vašeho otce, dělala striptérku.“

„O tom nemluvím. Říkala vám matka o tom, že její čtrnáctiletá dcera je nemanželské dítě? A nejsem si jistá, jestli Crystal vůbec ví, kdo je otcem.“

Zamžourala jsem. „A vy myslíte, že to má něco společného se zmizením vašeho tatínka?“

Zatvářila se udiveně. „No, to ne. Já vám jen chtěla ukázat, co je zač, abyste viděla, s kým máte co do činění.“

„A dál?“

Blanche pravila: „Nepřipadá vám, že se Crystal chová divně? Jako by se jí to, co se stalo, vůbec nedotklo. Vůbec nepožádala, aby se přihlásili lidi, kteří o něm můžou mít nějaké informace. Nenabídla žádnou odměnu. Nerozeslala ani nerozvěsila žádné letáčky. Myslím, že táta odjel z kanceláře do toho domu na pláži, jako obvykle. Jenže pak se podle všeho stalo něco hrozného. Crystal tohle samozřejmě popírá. Tvrdí, že domů toho dne vůbec nedojel, ale na to máme jen její slovo.“

„Takže vy si myslíte, že Crystal ví, kde je, a kryje mu záda?“

„No – ano,“ prohlásila, jako by ji překvapilo, že se ptám. „Mohla ho omráčit a někam ho odvézt.“

„A s autem pak udělat co?“

„Možná byli dva. Mohla si někoho najmout. Jak to mám vědět? Já vám to jen říkám. Nic by se jí nelíbilo víc, než se ho zbavit.“

„Proč?“

Blanche se ke mně naklonila. „Než si mého otce vzala, podepsala předmanželskou smlouvu, podle které nedostane nic, pokud se během prvních pěti let rozvedou.“

„Moment. Počkat počkat. Pořád jste mi ještě neřekla, jaký z toho chce mít Crystal prospěch, když ho podle vás nechala někam zavřít.“

„Netvrdila jsem, že ho nechala unést. Říkala jsem, že Crystal ví, kde táta je.“

„A co to má společného s předmanželskou smlouvou?“

„Ona má milence.“

„O tom se mi vaše matka taky zmínila. Jmenuje se Clint Augustine, ne?“

„Přesně tak. A ona tedy chce mít svoji svobodu, ale chce taky ty peníze. Když se bude chtít rozvést, nedostane nic.

Dobře to pro ni dopadne, jen když tatínek zemře.“

„Jak jste se to dozvěděla?“

„Od matčiny kamarádky Dany Glazerové. Mají s manželem dům v Hortonově rokli. Glazerovic pozemek vzadu sousedí s tátovým, je mezi nimi jen takový plůtek. Mají tam vzadu takovou chatu pro hosty a Crystal se jich zeptala, jestli by ji na čas nemohli pronajmout jednomu jejímu příteli. To bylo začátkem roku, v lednu. Glazerovi tu chatu nepoužívají, a tak si řekli, no proč by ne. Ovšem jakmile Daně došlo, o co jde, strašně ji to šokovalo. Přišlo jí to tak neskutečně odporné, že o tom matce neřekla ani slovo. Bála se, že by ji to ranilo.“

„A proč to řekla vám?“

„Ona mi to neřekla. Doslechla jsem se to od jiné kamarádky. Dana mi to všecko potvrdila, ale jen proto, že jsem na ni tlačila. Chudák máti si pořád myslí, že se k ní tatínek vrátí. Jako by nestačilo, že ji opustil kvůli takové… couře, ale to, že Crystal ty techtle mechtle doteď neskončila… Táta teď vypaďá jako ještě větší blázen.“

„A to podle vás vede k jakému závěru?“

„Crystal se ho chce zbavit. Pokud táta umře, zdědí po něm všecko. Pokud se s ním rozvede, nedostane ani vindru.“

„Tak dobře. Pokusím se to prošetřit. Zatím je to jen a jen teoňe. Ale chápu, že vám to dělá starosti.“

JAKMILE jsem dorazila domů, okamžitě jsem sedla ke stolu a začala sepisovat seznam možností, co se mohlo stát s Dowanem Purcellem. Původně jsem zavrhovala myšlenku, že ho někdo unesl, ale třeba jsem se pletla. Mohl se ztratit dobrovolně, být na útěku nebo se někde skrývat. Mohl mít nehodu, když řídil pod vlivem alkoholu. Pokud leží někde na dně kaňonu, rozhodně by se tím vysvětlovalo, proč nikdo nikde neviděl jeho mercedes.

Anebo někde vedl druhý život a teď se vtělil jen do své druhé osoby. Co ještě? Možná, že ve strachu před skandálem spáchal sebevraždu. Nebo, jak naznačovala Blanche, ho mohl někdo zabít, kvůli penězům anebo aby zakryl ještě něco horšího.

Jedinou nadějí pro mě bylo systematicky pročesávat terén od přítele k příteli, kolegy k obchodnímu partnerovi, současné manželky k bývalé, dcery ke dceři a doufat, že objevím nějakou stopu. Potřebovala jsem kdesi v jeho životě najít jen jediný maličký zádrhel, díky kterému bych přišla na to, kde se momentálně nalézá.

Následující den, neděle, utekl jako voda. Udělala jsem si volno a trávila čas poflakováním se po bytě a drobnými domácími pracemi.

V pondělí ráno jsem uběhla pět kilometrů, vzala tašku s věcmi do tělocvičny a jela si zacvičit. Zapsala jsem se u vchodu a zeptala se Keithe, který seděl u přepážky, jestli nezná Clinta Augustina. Keithovi je něco přes dvacet a hlavu má vyholenou na koleno.

„Jasně, že Clinta znám,“ řekl mi. „Víš, který to je – svalovec, blond vlasy skoro doběla. Chodíval sem pravidelně, asi tak osmkrát, desetkrát týdně, se svými klienty, většinou to byly vdané holky. Ty jsou jeho specialita. Ale už jsem ho pár měsíců neviděl. Možná, že svoje klientky přesunul do jiné tělocvičny.“

„Prý trénoval s Crystal Purcellovou.“

„Jo, chvíli jo. Chodili sem pozdě odpoledne – pondělí, středa a pátek. Ona má za muže toho chlápka, co zmizel, že jo? Ta věc pěkně smrdí, bych řekl.“

„I to je možné,“ odvětila jsem. „Tak já jdu na to. Dík za informace.“

KDYŽ jsem doposilovala, vrátila jsem se domů, dala si sprchu, natáhla na sebe rolák, džíny a vysoké boty, rychle posnídala a zabalila si s sebou do pytlíku oběd. Do kanceláře jsem dorazila v devět hodin a zavolala na policejní oddělení. Detektiv Odessa mě ujistil, že ještě jednou prohlédne počítač, jestli se někde neobjevily nějaké indicie o Dowovi Purcellovi.

Stručně jsem mu vyložila, s kým jsem zatím mluvila, a znovu jsem si uvědomila, že nějak podvědomě chráním Crystal. Mohla jsem Odessovi vyjevit neověřené zprávy o jejím milostném poměru, ale rozhodla jsem se, že s tím počkám, dokud nebudu mít šanci si vše pro jistotu potvrdit. Když jsme spolu domluvili, bylo jasné, že oba stále tápeme ve tmě.

Zavolala jsem Jacobu Triggovi a krátce si s ním promluvila. Dohodli jsme si schůzku na úterý v deset hodin ráno u něj doma. Potom jsem vytočila číslo k Joelu Glazerovi do kanceláře. Jeho sekretářka mi oznámila, že dnes pracuje doma a dala mi na něj telefon. Zavolala jsem mu a stručně se představila. Hovořil se mnou mile a tvářil se sdílně a já si s ním smluvila schůzku na jednu hodinu odpoledne. Pak jsem zatelefonovala do Nemocnice u svaté Terezy a dozvěděla se, že Penelope Delacorteová teď dělá vedoucí léčebné péče. Rozhodla jsem se, že se s ní spojím, teprve až se sejdu s Glazerem. Abych myslela taky trochu na sebe, vytočila jsem Richarda Hevenera. Ozval se záznamník a já nechala vzkaz, jak je to s mou žádostí o pronájem. Snažila jsem se mluvit co nejpříjemnějším hlasem a doufala, že ho to zlomí, aby kancelář nechal mně.

Kolem poledne jsem seděla u stolu a pojídala sendvič s burákovým máslem a okurkou, který jsem si vzala z domova. O půl jedné jsem opustila budovu a sedla do auta.

Hortonova rokle, kam jsem měla namířeno, je luxusní čtvrť. Jela jsem po dálnici číslo 101 až k výjezdu u La Cuesta, zabočila doleva a pokračovala po silnici obloukem doprava směrem k hlavnímu vjezdu, který označovala dvojice masivních kamenných sloupů. Nad nimi se klenula ozdobná tepaná tabule s nápisem „Hortonova rokle“.

Glazerovi bydleli v ulici Via Bueno. Dům byl stavěn v moderním stylu šedesátých let. Tři vysoká podlaží byla plná ostrých úhlů a nosníků a zprostředka té masy se vzhůru tyčila špičatá věžička. Když jsem se s Danou Jaffeovou Glazerovou viděla poprvé, bydlela v malé domkové kolonii v Perdidu, pětačtyřicet kilometrů na jih. Uvažovala jsem nad tím, jestli jí vůbec dochází, jak moc si polepšila.

Zaparkovala jsem na kruhové příjezdové asfaltce a vydala se po širokém honosném schodišti, které vedlo k hlavním dveřím. Uběhlo pár minut a přišla mi otevřít. Byla bych přísahala, že má na sobě stejné oblečení jako tehdy, když jsme se seznámily; úzké oprané džíny a čistě bílé tričko. Vlasy měla pořád medově hnědé, ale teď už trochu prošedivělé. Oči barvy oříšků se skrývaly pod jemným nadýchaným obočím. Nejnápadnější na ní byla ústa. Zuby měla částečně zakryté rty, které díky předkusu vypadaly masité a našpulené.

„Dobrý den, Kinsey,“ uvítala mě. „Joel mi říkal, že se stavíte. Pojďte dál. Odložte si, ukažte.“

„To je nádhera,“ užasla jsem, když jsem vešla dovnitř. Svlékla jsem si plášť do deště a podala jí ho. Když ho věšela do skříně, měla jsem čas dál valit oči. Interiér připomínal katedrálu: obrovskému prostoru vévodil devět metrů nad zemí klenutý strop. Nepravidelná podlaží domu spojovaly můstky a lávky.

Dana se ke mně připojila se slovy: „Fiona vám už asi (říkala, že to tady přestavujeme.“

„To mi říkala,“ pravila jsem. „Taky povídala, že to vy jste mě prý doporučila na tuhle práci – děkuju vám. Jak dobře jste Dowa znala?“

„Občas jsme se kolem sebe mihli kvůli Joelovi, ale nijak víc jsme se nekamarádili. Seznámila jsem se s Fionou, když už byli rozvedení, takže jsem spíš na její straně. Joel je u sebe v kanceláři. Dovedu vás k výtahu.“

KANCELÁŘ Joela Glazera se nacházela ve třetím poschodí. Byla to prostorná, vzdušná místnost s okny na všechny čtyři strany. Výhled měl velkolepý: moře, pobřeží, hory a západní okraj Hortonovy rokle. Hustá vrstva mraků dodávala krajině kolem ponurý nádech, ale zároveň jako by temná modř hor a tmavá zeleň vegetace víc vynikala.

Joel vstal od velkého jídelního stolu, který užíval jako pracovní, a potřásl mi rukou. Překvapilo mě, jak vypadá. Z Daniny krásy jsem byla celá pryč, takže jsem si představovala, že její partner bude určité taky fešák. Joelovi bylo přes šedesát a měl vysoké, plešatějící čelo. Když se postavil, aby mě uvítal, zjistila jsem, že je menší než já a měří jen asi metr šedesát. Byl při těle a ramena měl shrbená tak, že mě napadlo, jestli bych neměla začít sledovat, kolik vápníku obsahuje moje strava. „Těší mě, paní Millhoneová. Posaďte se.“ Uvelebila jsem se v hnědém koženém ušáku. Joel se pohodlně usadil na své židli. „Fiona nám povídala, že si vás najala, abyste vystopovala Dowa. Řeknu vám, co bude v mých silách, ale nevím, jestli vám to pomůže.“

„Chápu,“ řekla jsem. „Můžeme začít u Pacific Meadows? Doslechla jsem se, že tam prý byly nějaké potíže s účtováním Medicaru.“

„To byla moje chyba. Můžu za to jenom já, víte. Měl jsem prostě neoficiálně sledovat běžné účetní operace. Harvey Broadus a já – nevím, jestli ho znáte, to je můj partner…“ Zavrtěla jsem hlavou, že ne, a on pokračoval. „Měli jsme posledních šest měsíců rozdělaných spoustu projektů. Naše firma funguje už hodně dlouho. Já pracoval v obchodu a finančnictví, Harvey zase v realitách a ve stavebnictvínaprosto ideální spojení. Seznámili jsme se před patnácti lety na golfu a rozhodli se, že se dáme dohromady a budeme stavět domovy pro důchodce a denní stacionáře. Rodiče nás obou už tenkrát byli po smrti, ale oba jsme svého času potřebovali najít atraktivní bydlení a kvalifikovanou ošetřovatelskou péči pro seniory. A nebylo to jednoduché. Abych to zkrátil, k dnešnímu datu jsme vybudovali slušný řetězec stacionářů se stálou lékařskou péčí a rehabilitačních center pro starší občany. Pacific Meadows jsme zakoupili v roce 1980. Tehdy tam byla špína a mizerný management.

Nalili jsme skoro milion dolarů do rekonstrukce a modernizace. Krátce na to jsme uzavřeli tu nájemní smlouvu s účetní firmou Genesis. Genesis někdo – už nevím, kdo to byl – navrhl Dowa jako kandidáta na ředitele. Znal jsem ho z různých společenských akcí a rozhodně jsem se mohl zaručit za jeho pověst v lékařské branži. Vypadalo to jako přínosná a rozumná spolupráce pro všechny zúčastněné.“

„A co se stalo pak?“

„To kdybych věděl. Harvey i já jsme často na cestách, jezdíme křížem krážem po celé Kalifornii. Asi jsme si toho nabrali víc, než bychom měli.“ Telefon na stole začal vyzvánět. Krátce se na něj podíval.

„Potřebujete to vzít?“

„Dana to zvedne. Asi bude nejlepší, když se tady zarazím a vysvětlím vám, jak to s tou klinikou funguje. V podstatě existují tři nezávislé firmy. Harvey a já vlastníme kliniku prostřednictvím Century Comprehensive, což je obchodní společnost, kterou jsme založili v jedenasedmdesátém. Klinikou tady myslím pozemek a budovu, kde Pacific Meadows sídlí. Domov samotný vede Genesis. Ti si od nás najímají tu nemovitost, a taky mají na starosti veškeré účty: platby a úhrady, účty Medicaru a Medicaidu, nákupy zdravotnického zařízení. Genesis je součástí jiné, větší firmy. Jmenuje se Millennium Health Care. Millennium je veřejná obchodní společnost a jako taková musí ze zákona poskytovat finanční informace Úřadu sociálního zabezpečení. Tím mám na mysli seznamy celkových aktiv, pasiv a zisků z kmenového kapitálu. Ta čísla musí ověřit státem autorizovaný účetní.“

„Kde v té struktuře působil dr. Purcell?“

„Dow je lékařským ředitelem kliniky. Zodpovídá za běžná provozní rozhodnutí, a tam asi taky nastaly ty problémy.“

„Vy tři jste partneři?“

„Ne tak docela. Nemohli jsme mít partnerské ujednání s Dowem ani s účetní firmou, která kliniku provozuje. Vláda prostě neschválí žádnou dohodu, o které se předem nevedou sáhodlouhá jednání. A Dow by navíc těžko mohl nezávisle rozhodovat o účetních metodách, kdyby z toho měl zisk. Harvey i já jsme si oba mysleli, že Pacific Meadows budou pro člověka s Dowovými zkušenostmi a reputací ideální. Teď si uvědomuji, že zřejmě neměl takový talent pro management, jak jsem si původně představoval. O té záležitosti s Medicaremjsme se poprvé dozvěděli letos v květnu. Tehdy jsem si myslel, a pořád jsem o tom ještě přesvědčen, že se ukáže, že veškeré nesrovnalosti, které mohly nastat, byly jen chybou v tamní administrativě. Představa, že by Dowan vědomě vodil za nos vládu, mi naprosto nejde na rozum.“

„Ale řekněme, že by to tak bylo. Nechápu, jak by z toho profitoval. Pokud se Medicaru a Medicaidu naúčtuje něco navíc, ty neoprávněné platby přece půjdou té účetní společnosti. Účty přece vedou oni, ne?“

„Samozřejmě. Ale externí poskytovatelé služeb jako záchranky a dodavatelé léčiv a zdravotnického materiálu můžou vybrat tisíce dolarů za služby, které nikdy neposkytli, nebo za zboží, které nedodali. Anebo si za zboží naúčtovat přemrštěné ceny.

Kdyby se s nimi spřáhnul někdo v Dowově postavení, přinesly by takové smlouvy těmhle společnostem tisíce dolarů. Za to by dostal zaplaceno – provize – oficiálně vedené třeba jako poplatky za odborná doporučení. Ovšem finanční oddělení Ministerstva zdravotnictví, které je pověřeno řízením Medicaru a Medicaidu, požaduje u každé takové transakce dokumentaci, včetně smlouvy o pronájmu, a to se pak týká i nás.“

„Ale vy si nemyslíte, že by se Dow nějak provinil.“

„Ne. Ale nevypadá to pro něj dobře.“

„Myslíte si, že ujel, aby se vyhnul veřejnému skandálu?“

„Je to možné,“ řekl Joel. „Ten člověk je v pěkném průšvihu.“

„Kdy jste ho viděl naposledy?“

„Dvanáctého září, ten den, co zmizel. Šel jsem s ním na oběd.“

„Požádal vás o to on, anebo jste vy žádal jeho?“

„Požádal mě on. Zavolal mi a chtěl se mnou mluvit. Pochopitelně, že jsem ho neodmítl. To už jsem věděl, jaké má problémy.

Sešli jsme se v malé restauraci pár minut chůze od Pacific Meadows. Je to takový hostinec zařízený jakoby v anglickém stylu, jmenuje se Dickens. Není tam hluk a je tam dostatečné soukromí.“

„Bavili jste se o problémech s Medicarem?“

„Vypadalo to, že chce, abychom se s Harveym zaručili, že ho budeme bránit. Dělal jsem, co jsem mohl, abych ho uklidnil, ale řekl jsem mu také, že bych nemohl přivírat oči nad podvodem. Pokud by se obvinění proti němu ukázala jako prokazatelná, rozhodně nebudu ochoten ho krýt, i kdyby to vůbec bylo možné.“

„Ale proč by takhle riskoval? Zvlášť v jeho věku a postavení. Ty peníze přece nemohl potřebovat.“

„Tím si nejsem tak jistý. Dow sám se vždycky dokázal dobře finančně zabezpečit, ale Crystal je hodně náročná.“

Opět zazvonil telefon. Joel ani nemrknul, a tak jsem pokračovala dál. „Myslíte, že si ho vzala pro peníze?“

Zavrtěl hlavou. „To bych neřekl. Myslím, že toho člověka opravdu miluje, ale byla celý život chudá. Chce mít jistotu, že je zaopatřená, kdyby se mu náhodou něco stalo.“

„Říkal dr. Purcell něco, z čeho by se dalo soudit, že se chystá uprchnout?“

Joel zakroutil hlavou. „Na nic takového si nevzpomínám. Ale kdyby utekl, musel by strávit na útěku celý zbytek života.“

Všimla jsem si, že se někam zatoulal pohledem. „Na co myslíte?“

„Napadlo mě – když jsem ho tam ten den viděl –, že možná přemýšlel o sebevraždě. Nebyl si jistý, že by s ním Crystal zůstala, kdyby se na ten skandál přišlo. Tak mi začlo vrtat hlavou, jak moc z toho byl zoufalý a jak daleko by vlastně byl schopen jít, aby se těch problémů zbavil.“

„Joeli?“

Oba jsme se otočili a uviděli ve dveřích Danu.

„Máš Harveyho na dvojce. Už volá podruhé.“

„Nezlobte se, měl bych to vzít.“

„Jistě, samozřejmě. Děkuju, že jste si na mě udělal chvilku. Možná, že s vámi budu potřebovat mluvit ještě jednou, za čas.“

„Kdykoli bude potřeba,“ řekl. Vstal, když jsem vstala já, a přes stůl jsme si potřásli rukou. Než jsem došla ke dveřím, už držel v ruce sluchátko telefonu.

Dana mě doprovodila k výtahu. Výtah tiše hučel a pomalu klesal dolů, a já se zeptala: „Tak jak to bylo s tím Clintem Augustinem?“

„To je jasná věc. Šest měsíců si od nás pronajímal chatu. Po celou tu dobu Dow vždycky odjel do práce a hned se od vedle vyplížila Crystal, proběhla zadem kolem stromů a šup ke Clintovi do chaty. Zůstala tam asi tak hodinu a pak se zase vytratila domů. Začali si o tom tady šuškat všichni sousedi.“

„A nedalo by se to vysvětlit nějak jinak?“

Úsměv, který se jí objevil na tváři, když mi podávala kabát, byl znavený. „Třeba tam popíjeli čaj.“

Č t y ř i

JEŠTĚ nebyly ani dvě hodiny, když jsem vkročila do haly Nemocnice u svaté Terezy. U informací mi pověděli, jak se dostanu k vedoucí léčebné péče.

Penelope Delacorteovou jsem našla za stolem v malé kanceláři, kterou měla jen pro sebe. Když jsem zaklepala na zárubeň dveří, podívala se na mne nad půlměsícovitými brýlemi s obroučkami ze želvoviny. Bylo jí něco přes padesát a evidentně před časem začala váhat, jestli si šedivějící vlasy nemá začít barvit.

„Vy jste paní Delacorteová?“

„Ano.“ Tvářila se obezřetně.

„Kinsey Millhoneová,“ představila jsem se. „Pracuju tady ve městě jako soukromý detektiv a najali si mě, abych pátrala v případu zmizení dr. Purcella. Měla byste chviličku?“

Nevypadala příliš nadšeně, když jsem vešla do kanceláře a uvelebila se na židli u jejího stolu.

Vstala a zavřela za mnou dveře. „Nevím, co bych vám tak mohla říct.“ Posadila se a složila si ruce do klína.

„Když… se.dr. Purcell ztratil, už jsem tam nepracovala.“

„Jak dlouho jste dělala pro Pacific Meadows?“

„Dělala jsem tam osm let hlavní manažerku, až do třiadvacátého srpna. S dr. Purcellemjsem z toho pracovala bez jednoho měsíce celé čtyři roky.“

„Já myslela, že hlavním manažerem tam byl on.“

„Jeho titul zněl lékařský ředitel pomlčka manažer. Já jsem vedla kancelář manažera, takže máte asi pravdu.“

„Můžete mi říct, proč jste odtamtud odešla?“

„Genesis, účetní firma, která dohlíží na chod Pacific Meadows, dostala vyrozumění, že Medicare provádí rozsáhlý audit našich výkazů.“

Zvedla jsem ruku. „Co k tomu Medicare vedlo?“

„Nejspíš nějaká stížnost.“

„A čí?“

„Jednoho z pacientů, něčího právního zástupce, nespokojeného zaměstnance… Nevím přesně, ale vypadali, že vědí, co hledají. Kliniku údajně podezřívali z celé řady podvodů, od nadměrných plateb dodavatelům po předkládání falešných nebo přemrštěných faktur za služby. Dr. Purcell zpanikařil a obvinil z toho všeho účetní, Tinu Bártovou.

To bylo absurdní, nespravedlivé. Postavila jsem se za ní. Ona o těch věcech nerozhodovala. Ani neplatila účty. To dělala Genesis.“

„Proč tedy za ten problém nenese zodpovědnost Genesis, když účty platí oni?“

„Poskytujeme jim veškeré informace. Je ale pravidlem, že údaje neověřují, a nedělala to ani paní Bártová.“

„Bud jak buď, stejně dostala vyhazov.“

„To dostala, a já podala ještě ten samý den výpověď. Byla jsem rozhodnutá, že si budu stěžovat na odborech.“

„Jak na to odbory reagovaly?“

„Nedošla jsem nakonec tak daleko. Rozleželo se mi to v hlavě a rozmyslela jsem si to. Tina Bártová z toho nechtěla dělat cirkus. Ani mně, ani jí se rozhodně nechtělo upozorňovat na to, v jaké situaci dr. Purcell je.“

„Jak to myslíte?“

„Máme ho všichni rádi, víte. Je to naprosto báječný člověk a skvělý doktor. Jenom naprosto nerozuměl předpisům a směrnicím Medicaru – netušil, které položky se mají naúčtovat a které budou automaticky zamítnuty, kde a kolik se doplácí u léků, co se odečítá z daní, jaké jsou nároky u placených služeb. Věřte mi, že je to nesmíme složité.

Uděláte sebemenší chybičku – třeba napíšete kód do špatné kolonky nebo nevyplníte jediné políčko – a formulář se vám okamžitě vrátí a většinou se ani neobtěžují vám říct, kde jste se spletla.“

„Myslíte si, že dr. Purcell třeba záměrně podváděl vládu?“ otázala jsem se.

„Pochybuji o tom. Nevím, jaký by z toho měl prospěch, jedině kdyby měl nějakou tajnou dohodu s Genesis nebo s jednotlivými dodavateli. Jde ale o to, že dr. Purcell působil přímo na klinice. Genesis ne, ani pan Glazer nebo pan Broadus. Byla to jeho starost, a taky ho za to poženou k zodpovědnosti.“

„Co se s ním podle vás stalo?“

„To vám já nepovím. Tou dobou jsem už byla jinde.“

„Ještě poslední věc. Kde skončila Tina Bártová?“

„Vy jste tady detektiv. Vypátrejte to.“

KDYŽ jsem se vrátila do kanceláře, našla jsem na stole lístek, na který mi Jeniffer napsala vzkaz: „Volal Richard Hevener. Máte se mu ozvat.“ Docela jsem slyšela, jak se mi rozbušilo srdce. Došla jsem chodbou do své kanceláře a odemkla dveře. Odhodila jsem tašku na stůl a popadla telefon. Když jsem se dovolala Richardovi, Oznámil mi: „Prošel jsem si všecky žadatele a žádný z nich se mi nezdál. Samí flinkové. No, jestli chcete, ty prostory jsou vaše.“

„To je báječné. Kdy se můžu nastěhovat?“

„Zrovna se tam chystám jet. Jestli máte minutku, můžete mi rovnou dát šek. Dělá to šestnáct set sedmdesát pět dolarů včetně zálohy na úklid. Vypište to na firmu Hevener Properties.“

„Fajn, udělám to hned. Jsem od vás jen přes ulici.“

„To jsem netušil. Co kdybyste se tedy za mnou za chvilku stavila? Hned jak podepíšeme nájemní smlouvu, dám vám klíč.“ Zdálo se, že mu nedělá dobře bavit se o penězích, a mě napadlo, že jednat s nájemníky asi ještě moc neumí.

„Za moment jsem tam, a děkuju.“

Jakmile jsem zavěsila, roztancovala jsem se radostí a už jsem myslela dopředu na to, kdy a jak se budu stěhovat.

Vrazila jsem do tašky měřicí pásmo, chňapla do ruky žlutý úřední blok a tužku, zkontrolovala, že je zapnutý záznamník, a pak vykročila ke svému zbrusu novému sídlu.

Když jsem si to rázovala po příjezdové cestě k zadnímu vchodu do domu, připadala jsem si, jako by mi to tam všecko už patřilo. Vešla jsem dovnitř a hned za dveřmi si pečlivě očistila boty o hadrovou rohožku, která tam za tím účelem ležela. Dveře do zadní kanceláře zely dokořán a já ucítila čerstvou barvu. Nakoukla jsem do dveří a uviděla Tommyho, jak klečí na zemi se štětcem a plechovkou bílé latexové barvy a natírá prkna podlahy. Blýskl po mně rychlým úsměvem a pokračoval v práci.

„Dobrý den. Jak se vede?“ pozdravila jsem ho.

„Fajn. Slyšel jsem, že jste náš nový nájemník.“

„Už to tak vypadá. Richard říkal, abych se tu s ním sešla a podepsala papíry.“ Zamlouvalo se mi, že se musí soustředit na práci, kterou dělá. Mohla jsem si tak v klidu prohlížet jeho ramena a jemné nazrzlé chloupky na předloktí, nad kterými měl vykasané rukávy.

Podíval se na mě přes rameno. „Co dělá váš přítel?“

„Má se dobře.“ Napadlo mě, jestli má Tommy přítelkyni.

„Doufám, že se o vás pěkně stará.“

„Abych pravdu řekla, momentálně je někde na cestách.“ Cukla jsem sebou, jak jsem to řekla, protože to znělo jako výzva.

„Čím se živí? Bude to nějaký vymydlený advokát, co?“

„Dělá soukromého detektiva, jako já. Je v částečném důchodu. Nějaký čas nepracoval, protože mu dělali protézu kolene.“ V duchu jsem se zastyděla. Popisovala jsem Dietze, jako by to byl nějaký starý páprda, který sotva chodí.

Ve skutečnosti jsem ho neviděla tak dlouho, že mluvit o něm jako o partnerovi bylo naprosto směšné.

„Takže je pěkně starý.“

„To ne. Je mu teprve třiapadesát.“

Tommy se pro sebe usmál. „Vidíte to? Já věděl, že budete na starší. Kolik vám je, pětatřicet?“

„Třicet šest.“

„Mně je dvacet osm. Podle mě jsou to pro chlapa nejlepší léta.“ Maličko zvedl hlavu. „A hele, už je tu Richard.“

„Jak to děláte? Neslyšela jsem ho přijet.“

„Mám radar,“ prohlásil. Zavřel plechovku s barvou.

Richard se objevil ve dveřích v černém plášti do deště. Nebyl zdaleka tak přitažlivý jako jeho bratr, a rozhodně ani tak přátelský. Můj pohled opětoval pouze krátkým mrknutím očí. „Myslel jsem, že máš dneska jinou práci,“ řekl Tommymu.

„No jo, já to tady jen chtěl dodělat.“

Dělo se mezi nimi něco divného, ale nemohla jsem přijít na to co. Tommy si odešel do koupelny vymýt štětec, pak vyšel ven a začal si sbírat náčiní.

„Vypíšu vám ten šek,“ řekla jsem a snažila jsem se navodit příjemnější atmosféru. Sáhla jsem po tašce, vytáhla šekovou knížku a pero, opřela se o zeď a začala psát datum. „Hevener Properties?“

„Přesně tak.“ Richard mě nehnuto sledoval, jak píšu na šek částku. Tommy se vydal ke dveřím a oba si při tom vyměnili pohled. Tommy se potom podíval na mě, a než zmizel ze dveří, věnoval mi úsměv.

Vytrhla jsem šek z knížky a podala ho Richardovi, který z vnitřní kapsy kabátu vytáhl nájemní smlouvu. Začala jsem pročítat řádky psané drobounkým písmem. Vypadalo to solidně – žádné fígle, žádné zatajené výjimky, žádná neobvyklá omezení. Richard se díval, jak čtu. „Jakými případy se zabýváte?“

„V podstatě čímkoli. Teď zrovna dělám na případu jednoho doktora, který zmizel asi před deseti nedělemi.“

„Děláte hlavně tady v okolí?“

„Většinou ano. Čas od času vyjedu i mimo Kalifornii, ale pro klienty bývá levnější si najmout detektiva v místě, kde sami bydlí. Nemusí tak platit cestovní výlohy.“ Načmárala jsem pod smlouvu podpis. „Každému se snažím vysvětlit, že tahle práce je mnohem fádnější, než se zdá. Samé kontrolování údajů a hledání lejster bůhvíkde v archivu.“

Richard odpověděl: „No, měl bych vám dát klíč.“ Vylovil klíč z kapsy u kabátu a pustil mi ho z výšky do dlaně.

„Díky.“ Vzala jsem kroužek s klíči a přidala si ten nový do sbírky.

Poté, co odešel, jsem vyndala z tašky měřicí pásmo a začala přeměřovat místnost. Do bloku jsem si udělala hrubý náčrtek a pak si sedla doprostřed na koberec a rozhlížela se kolem. Za oknem číhalo ohyzdné počasí, ale tady uvnitř se mi zdálo, že leccos nového začíná.

Už jsem si skoro začala balit věci, když zazvonil telefon. Musela jsem vyskočit aspoň metr vysoko. Potom jsem chvíli zírala na přístroj, který si hověl na lepenkové krabici. Někdo asi shání Richarda nebo Tommyho. Pro mé to být nemůže. Zvedla jsem váhavě sluchátko. „Haló?“

Zase ten jižanský přízvuk. „Ahoj, to jsem já. Je tam ještě brácha?“

„Zrovna odjel.“

„Co kdybysme si my dva vyrazili někam na skleničku?“ Do telefonu mluvil tiše a svůdným tónem.

„A proč?“

„A proč?“ Ozval se bublavý smích. „Proč asi?“

„Jsou teprve čtyři. Mám ještě práci.“

„Kdy skončíte?“

„Asi tak někdy před šestou.“

„Prima. Tak tedy půjdem na večeři.“

„Ne. Na večeři ne. Na skleničku. A jenom na jednu,“ řekla jsem.

„Trumfy máte v rukou vy. Řekněte kde, a já tam dorazím.“

Chviličku jsem se zamyslela a byla v pokušení navrhnout lokál u Rosie, protože byl hezky stranou. Celé to vypadalo tajnůstkářsky, jako kdyby nás Richard radši neměl spolu vidět. Přesto mi ale na tom, že si dáme s Tommym skleničku, nepřišlo nic špatného. „U pláže je jeden lokál,“ řekla jsem a dala mu adresu restaurace u Rosie.

„Víte, kde to je?“

„Já to najdu.“

Když jsem zavěsila, napadlo mě, jestli jsem neudělala chybu. Míchat dohromady pracovní a osobní záležitosti není zrovna chytré. Na druhou stranu mě ale potěšila myšlenka, že ho znovu uvidím. Při troše štěstí se ukáže, že je to idiot, a já zdvořile odmítnu veškerý další kontakt.

Věděla jsem ale, že se před tím ještě musím zakousnout do případu Dow Purcell. Vrátím se pěkně na samý začátek, do Pacific Meadows a k oné noci, kdy zmizel z povrchu země.

PARKOVIŠTĚ u Pacific Meadows bylo plné. Napasovala jsem volkswagen na úplně poslední místečko nalevo, zamkla auto a brodila se i mělkými kalužemi k přednímu vchodu. Opřela jsem deštník o zeď a pověsila pršiplášť na věšák.

Byl všední den, a tak se po hale potloukalo víc obyvatel domova.

Vešla jsem do přijímací kanceláře, kde jsem objevila Měny, jak si vykládá pasiáns. Podívala se na mě a pozdravila: „Dobrý den. Jak se vede?“ Viděla jsem, že poznala můj obličej, ale nespojila si ho s žádným jménem.

„Kinsey Millhoneová,“ představila jsem se. „Napadlo mě, že se stavím a podívám se, jestli je tu paní Steglerová.

Doufám, že dneska ještě neodešla.“

Merry ukázala napravo, odkud se právě z vnitřní kanceláře vynořila nějaká žena. Vlasy měla ostříhané hodně nakrátko. Na sobě měla nenápadné hnědé sako, košili, kravatu a kalhoty, které vypadaly skoro jako pánské.

„Paní Steglerová? Jmenuju se Kinsey Millhoneová. Byla bych moc ráda, kdybyste mi mohla říct něco o dr.

Purcellovi. Jeho první žena, Fiona, si mě najala, a doufá, že se mi povede zjistit, co s ním je. Měla pocit, že bych si logicky měla nejdřív promluvit s vámi.“

Paní Steglerová potřásla hlavou. „Je mi líto, ale když odsud pan doktor tu noc odcházel, už jsem tady nebyla,“ řekla.

„Mluvila jste s ním ten den?“

Paní Steglerová mi očima naznačila, že Merry poslouchá každé slovo, které si řekneme. „Co kdybyste šla se mnou do jeho kanceláře? Můžeme si promluvit tam.“

Vešly jsme do kanceláře dr. Purcella, která byla malá a úpravná. Pracovní stůl, otočná židle, dvě čalouněná křesla pro hosty a knihovna plná medicínských učebnic. Dala bych nevím co za to, kdybych se mohla podívat do šuplíků ve stole, ale šance na to byla evidentně mizivá.

Bylo jasné, že paní Steglerové připadalo nepatřičné posadit se za jeho stůl. Usedla na kraj jednoho z křesel pro hosty a já si sedla do druhého, takže jsme se téměř dotýkaly koleny.

„Prosím vás, mohla byste mi povědět, jak vypadal jeho poslední pracovní den?“ požádala jsem ji. „Detektiv Odessa mi říkal, že jste mu prý ochotně vyšla vstříc.“

„A nebudete to, co řeknu, nijak zkreslovat?“

„To, že jste mi něco řekla, se nikdo nedozví.“

„Jsem už hodně dlouho rozvedená.“ Mluvila tak přiškrceným a chraplavým hlasem, že jsem téměř nerozuměla, co říká. „Dr. Purcell byl… asi jediný člověk, kterého… bych mohla nazvat přítelem. Nemůžu uvěřit tomu, že je pryč.“

Zhluboka se nadechla a z hrdla se jí vydral bolestivý zvuk. Ten hluboký zármutek nemohla vyjádřit slovy.

Uvědomila jsem si, že paní Steglerová je vlastně první, koho zmizení dr. Purcella viditelně rozrušilo. Naklonila jsem se dopředu a uchopila její studené ruce. „Vím, jak je to těžké. Jen klid. Jsem tu jen proto, že ho chci pomoct najít. To mi věřte.“

„A co chcete?“

„Jenom mi řekněte, co víte.“

Zřejmě se rozhodla mi věřit, protože se hluboce nadechla a spustila. „Ten poslední den to vypadalo, že má moc práce. Myslím, že měl plnou hlavu starostí. To taky dá rozum, ne? Paní Purcellová – tedy jeho první žena, Piona – se tu za ním stavovala, ale byl zrovna někde na obědě. Chvíli na něj čekala, protože si myslela, že se třeba vrátí, a pak mu nechala vzkaz. Když se vrátil, pracoval až do večera u sebe v kanceláři. Měl na stole postavenou skleničku whisky. To už bylo k večeru.“

„Sel někam na večeři?“

„Řekla bych, že ne. Když jsem u něj zaklepala na dveře, abych mu popřála dobrou noc, jenom tam tak seděl.“,,

„Víte, jestli mu někdo nevolal nebo ho nenavštívil?“

Paní Steglerová zavrtěla hlavou. „Na nic takového si nevzpomínám.“

„Já jsem ale v novinách četla, že si ten večer v hale chvilku povídal s nějakou starší paní.“

„To musela být paní Curtsingerová. Ruby. Bydlí tady od roku 1975. Merry vás zavede k ní do pokoje.“

MERRY mě vedla chodbou. Zabočily jsme doleva a procházely kolem pokojů klientů. Spousta dveří byla zavřená, ale těmi, které zůstaly otevřené, jsem čas od času zahlédla dvojpostele s květovanými přehozy a fotografie členů rodiny vyrovnané na prádelníku. Všechny pokoje měly výhled ven do dvora.

Ruby Curtsingerová seděla v polstrovaném křesle vedle posuvných prosklených dveří, které byly pootevřené, aby dovnitř mohl vlhký čerstvý vzduch. Ruby byla malá, scvrklá stařenka s kostnatým obličejem a rukama tenkýma jako hůlky. Obrátila k nám své jasné modré oči a usmála se. Objevily se tak četné mezery v dolních zubech. Merry nás představila a vysvětlila Ruby, proč jsem tady. Potom odešla.

Ruby začala sama: „Měla byste si promluvit s Charlesem. Ten dr. Purcella viděl ještě potom, co jsem se s ním já rozloučila.“

„O žádném Charlesovi jsem neslyšela.“

„Je to noční sanitář. Když nemůžu spát, zazvoním na něj a on mě posadí tady na vozíček a vozí mě po chodbách. Tu noc, na kterou se ptáte – když jsem pana doktora viděla naposled – , jsem si vzala prášky jako vždycky, ale ne a ne usnout. Zazvonila jsem na Charlese a on povídal, že mě tedy vezme na lochnesku. Tak tomu říká. Chtěl si ale spíš zakouřit, takže mě odstavil v hale a odešel ven. Dr. Purcell nestrpí, aby tady někdo kouřil. Říká, že už takhle má spousta lidí potíže s dýcháním.“

„Kolik bylo asi hodin?“

„Tak za pět minut devět. Moc dlouho jsme si nepovídali. Mluvili jsme o počasí. Bylo úplné jaro, a myslím, že byl skoro úplněk. Dr. Purcell vyšel z budovy a od té doby jsem ho už neviděla.“

Ve dveřích se objevila Hispánka ve stejnokroji ošetřovatelky. „Nesu vám večeři, paní Curtsingerová.“ Přistoupila k Rubyině křeslu a položila tác s večeří na stolek na kolečkách, který jí přisunula blíž.

„Děkuju vám,“ řekla Ruby a pak se na mě usmála. „Přijdete ještě a stavíte se za mnou, děvenko? Dobře se s vámi povídá.“

„Budu se snažit.“

Došla jsem chodbou až k sešleme. Strčila jsem dovnitř hlavu a řekla: „Hledám Charlese.“

Muž, který seděl u stolu s večerními novinami v rukou, byl hnědý jako ořech a vychrtlý až na kost. Bylo mu přes padesát let a na sobě měl stejnokroj. Odložil noviny a povstal. „Charles Biedler,“ pravil. „Copak byste ráda, slečinko?“

Vyložila jsem mu, kdo jsem a co tu hledám, a opakovala mu to, co mi řekla Ruby Curtsingerová. „Moc by mi pomohlo, kdybyste mi pověděl, co si pamatujete.“

„Můžu vám ukázat, kde ten večer parkoval.“

„To by bylo skvělé,“ poděkovala jsem. Vzala jsem si deštník a kabát. Charles si nad hlavou rozložil místo deštníku noviny a vyběhli jsme ven. Cesta pro pěší vedla dál kolem budovy. Charles se zastavil až na jejím konci a ukázal směrem k autům. „Vidíte, kde stojí ten malý modrý volkswagen? Pan doktor stál přesně tam. Díval jsem se, jak přešel parkoviště, pak nastoupil do auta, vyjel ven a jel až sem.“

„Nikoho jiného jste neviděl?“

„Ne, ale tam v tom rohu parkoviště byla v devět večer větší tma než teď.“

„Takže dr. Purcell odemknul dvířka. Rozsvítilo se v autě světlo?“

„Možné to je. Když nastoupil, chvilku seděl v autě. Pak nastartoval motor a objel to sem, aby mohl vyjet přední branou.“

„Dělal to tak vždycky?“

Charles zamrkal a potřásl hlavou. „Většinou jo.“

„Pojďte, jdeme pryč z toho deště,“ řekla jsem.

Zamířili jsme zpátky ke vchodu a zastavili se před dveřmi.

„A v autě jste s ním nikoho neviděl?“ zeptala jsem se.

Charles zavrtěl hlavou.

„Děkuju vám, že jste se mnou ztrácel čas. Kdyby vás ještě něco napadlo, zavolal byste mi? Bývám tady na tom čísle.“ Podala jsem mu vizitku a vykročila přes parkoviště.

Když jsem vlezla do auta, chvíli jsem přemýšlela nad tím, že parkuju na stejném místě, jako dr. Purcell 12. září večer. Co se mu přihodilo? Nikdo ho nepropadl. Nastoupil do auta. Chvilku tam seděl, Co asi dělal? Nastartovala jsem a vyrazila. Tak jako dr. Purcell směrem k Dave Levine Street.

Zabočila jsem doprava a očima propátrávala ulici. Byla to obytná čtvrt. Žádné bary ani restaurace, kde by se býval mohl stavit na skleničku. Když jsem dojela na další křižovatku, netušila jsem, kam dál. Kudy tak mohl jet?

NECHALA jsem auto před domem a doklusala půl bloku k Rosii. Otevřela jsem dveře, hodila deštník na zem a nechala kabát na věšáku. V lokále bylo narváno. Džubox i televize řvaly na plné pecky. Prohledávala jsem dav a napadalo mě, jestli jsem nedorazila před Tommym Hevenerem. Ucítila jsem, jak mě někdo tahá za rukáv. Ohlédla jsem se a uviděla Tommyho, který na mě jukal z prvního boxu napravo.

Pane jo! Byl Čerstvě oholený a převlékl se do bílé slušné košile, přes kterou měl navlečený svetr ke krku v barvě nebeské modři. Řekl něco, ale neslyšela jsem ho. Nahnula jsem se blíž. Když zopakoval, co říkal, krásně mě z jeho hlasu zamrazilo v zádech. „Jdeme někam jinam, ne?“ řekl. Vstal a ze sedačky naproti sobě zvedl svůj plášť do deště.

Kývla jsem a začala se prodírat zase ke dveřím. Cítila jsem, jak jde za mnou a jednu ruku mi drží na zádech. Vzala jsem si z věšáku kabát a z pod něj deštník, a on si přes ramena natáhl pršiplášť. „Kam půjdeme?“ zeptal se.

„K Emilovi na pláži, je to odsud kousek. Dojdeme tam pěšky.“

Měl větší deštník než já, a tak ho zvedl a držel mi ho nad hlavou. Vykročili jsme do bubnujícího deště. Lilo tak silně, že voda pronikala látkou deštníku jako mlha.

Tommy se zastavil. „Tohle je blbost. Mám zrovna tady auto.“ Vytáhl klíčky a odemkl dveře spolujezdce nového porsche natřeného ostře červenou barvou. Vlezla jsem z chodníku dovnitř. Zavřel za mnou dvířka a pak zepředu obešel auto.

„Kde máte ten svůj náklaďák?“

„Ten je služební. Na hraní mám tohle. Sekne vám to.“

Krátkou cestu k Emilovi jsme strávili hovorem o ničem. V restauraci jsme se posadili ke stolu pro dva. Atmosféra byla důvěrná – protože pršelo, zela polovina stolů prázdnotou. Číšník nám přinesl dva jídelní lístky a Tommy po krátké domluvě objednal láhev kalifornského chardonnay.

„Přečetl jsem si doma vaši žádost o pronájem. Jste rozvedená,“ řekl.

Zvedla jsem palec a ukazováček.

„Já ženatý ještě nebyl. Mám na to moc toulavé boty.“

„Většinou se líbím přelétavým typům,“ řekla jsem.

„Třeba vás překvapím. Kde máte rodinu?“

„Rodiče se zabili při autohavárii, když mi bylo pět. Vychovala mě mámina sestra, teta Gin. Ta už je teď taky po smrti.“

„Sourozence nemáte?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„A co páni manželé? Co byli zač?“

„Ten první byl policista. Seznámila jsem se s ním ještě jako policejní kadet…“

„Vy jste dělala poldu?“

„Dva roky. Pak přestalo klapat ještě něco v práci a já odtud odešla. Druhý byl muzikant. Hodně talentovaný. Být věrný tedy zrovna moc nezvládal, ale jinak to s ním bylo fajn. Vařil a hrál na piano.“

„To oboje obdivuju. A kde je teď?“

„Vím já? Říkal jste, že rodiče nemáte?“

„Je to divný pocit, být dospělý sirotek, ale není to zas tak hrozné, jak byste si mohla myslet. Čím se živil váš otec?“

„Byl poštovní doručovatel. Naši byli patnáct let svoji, než jsem se jim narodila.“

„Takže jako rodina jste si spolu užili jen pět let.“

„Máte pravdu. Nikdy mé to nenapadlo.“

Číšník se vrátil s naším chardonnay, nalil nám dvě skleničky a my studovali jídelní lístek. Nakonec jsem si vybrala pečené kuře a Tommy si objednal těstoviny „Puttanesca“. Když nám přinesli předkrm, Tommy pravil: „Tak co ten váš přítel?“

Zadržela jsem ruku s vidličkou a napadlo mě, že bych Dietze měla bránit. „Proč bych se o něm s vámi měla bavit?“

„Rád bych věděl, na čem jsem. Jen tak mezi námi.“

„Nejste na ničem. Jen spolu večeříme.“

„Řekl bych, že se toho tady děje víc.“

„Poslyšte, to tady jako vymezujeme nějaký svůj vztah? Znám vás teprve chvilku. A navíc jste moc mladý.“

Tommy zdvihl obočí a já ucítila, jak se červenám.

„Proč jste se rozhodli přestěhovat do Santa Teresy?“ snažila jsem se to zamluvit.

„Odvádíte řeč stranou.“

„Nemám ráda nátlak,“ odpověděla jsem.

„Umíte vařit?“

„Ne, ale mám všude hezky uklizeno.“

„Já taky. Můj brácha je čuně. Vůbec na to nevypadá. Oblíká se fajnově, ale v autě má pěkný binec.“

Pokračovali jsme dál v podobném duchu a já si uvědomila, že se mi v obličeji líbí. Navíc se nedá říct, že bych si nevšímala postavy, štíhlé a svalnaté. Moc mužů na mě dojem neudělá, ani ne tak proto, že bych byla vybíravá. Spíš .mám obranný reflex, což znamená, že vyloučím všechny kromě těch, co jsou něj… co? Nemohla jsem přijít na to, proč si některé muže pustím k tělu. Asi za to můžou hormony. Soustředila jsem se na to, jak krájím kuře, a ochutnala jsem trochu bramborové kaše. Tu na svém žebříčku řadím vedle burákového másla úplně nejvýš Tommy se dotkl mé ruky. „Kam jsi se to ztratila?“

Vzhlédla jsem od talíře a uviděla, jak na mě upřeně hledí. „To jsme jako na rande?“. „Jo.“

„Já na rande nechodím. Mně takové to povídání holky s klukem nejde z pusy.“

„Ale jdi. A nemrač se pořád.“

Zahanbeně jsem řekla: „No jo.“

Když jsme v devět hodin opustili restauraci, ulice se ještě leskly deštěm, který už ustal. Počkala jsem, než odemkne své porsche a pustí mě dovnitř. Jakmile nastartoval, prohlásil: „Chci ti něco ukázat. OK?“

Jel na západ, kolem kotviště pro jachty. Aniž by mi to řekl, věděla jsem, že míříme do Hortonovy rokle. Otočil se na mne s úsměvem. „Chci ti ukázat náš dum.“

„A co Richard? Nebude mu to vadit?“

„Dneska večer jel do Bell Garden hrát poker. Vrátí se až ráno, na to můžeš vzít jed.“

Projeli jsme kamennými sloupy, které označovaly zadní vjezd do Hortonovy rokle. Za nějakou chvíli Tommy zahnul po krátké příjezdové cestě k půlkruhové otočce. Naskytl se mi majestátní pohled na dům: štukované stěny, masivní linie, střecha z červených tašek. Tommy sáhl po dálkovém ovladači garážových dveří, stiskl knoflík a pak vjel do otevřené náruče čtyřmístné garáže. Otevřela jsem dvířka a vystoupila, a Tommy mne odvedl do místnosti vedle kuchyně. Indikátor na panelu poplašného zařízení nesvítil. Na kuchyňských pultech ležely hromady různých reklamních letáků a katalogů. Na zvláštní hromádce byly srovnané manuály od záznamníku, mikrovlnné trouby a luxusního sporáku, které očividně ještě nikdo nepoužil. Tommy hodil klíče na bílou kachlovou kuchyňskou desku.

„Tak co tomu říkáš?“

„Vy nemáte alarm? To je divné, v takhle velkém domě bych čekala důkladné zabezpečení.“

„Mluvíš jako policajt. No, alarm nám tady nainstalovali, ale není zapojený. Když jsme se sem nastěhovali, Richard ho spouštěl tak často, že nám ta firma začala účtovat padesát dolarů za každé zahoukání a policajti sem odmítli jezdit. Tak jsme si řekli, k čemu nám to vlastně je.“

„Doufejme, že se to ještě nedoslechli zloději.“

„Máme pojištění. Pojď se mnou, zvu tě na malou prohlídku.“

Provedl mě domem. V dolním podlaží se dubové podlahy ze širokých prken táhly obývacím pokojem, jídelnou, rodinným pokojem, dřevem vykládaným kamrlíkem a dvěma pokoji pro hosty. V horním patře ležely na podlahách všude krémové vlněné koberce. Byly tam dva honosné apartmány, posilovna a dost úložného prostoru pro deset lidí. Spousta pokojů zela prázdnotou.

Nikde žádné obrazy ani knihy. Bylo vidět, že do ložnic pořídili soupravy nábytku, které vzali se vším všudy, jak stály vystavené v hypermarketu.

Obešli jsme celý okruh a skončili zase v kuchyni. Oba jsme si uvědomovali, jak čas ubíhá. Tommy se choval nonšalantně, ale bylo vidět, že dobře ví, že se tu každou chvíli může zjevit Richard. Zahrál si na odvážného a nadhodil: „Nedáš si skleničku?“

„Radši ne, ale díky. Číhá na mé práce. Děkuju za prohlídku. Je to opravdu báječné bydlení.“

„Musíš si to tu prohlídnout někdy ve dne. Zahrada je parádní.“ Podíval se na hodinky. „Měl bych tě hodit domů.“

V uzavřeném prostoru porsche jsem intenzivně vnímala napětí, které by se dalo krájet. Cestou jsme si povídali, ale z mé strany to byla jen zoufalá snaha zakrýt, jak mě přitahuje. Našel místo blízko Rosiina lokálu, pár domů od mého bytu. Zaparkoval, obešel auto a podržel mi dvířka.

Chvilku jsme spolu stáli a ani jeden jsme nevěděli, jak se rozloučit. Nepřítomně natáhl ruku a narovnal mi kovovou přezku nahoře na kabátě. „Ať nezmokneš. Můžu tě doprovodit domů?“

„Bydlím támhle. Je to odsud skoro vidět.“

Usmál se. „Já vím. Našel jsem si adresu na té žádosti a byl jsem se tam už podívat. Pěkný domek.“

„Jseš pěkně zvědavý.“

„Když jde o tebe,“ řekl a znovu se usmál.

Oba jsme současně řekli „Tak jo“ a rozesmáli se. Udělala jsem několik kroků pozadu a dívala se, jak otevírá dveře auta a souká se za volant. Za pár vteřin zařval motor a Tommy byl ten tam.

P ě t

ÚTERNÍ ráno svítalo do vlhké mlhy. Proběhla jsem se, dala si snídani a nějaký čas jsem pracovala doma. Dělala jsem poslední úpravy ve zprávě pro Fionu.

Z bytu jsem odešla v 9.35. Schůzku s nejlepším přítelem Dowa Purcella, Jacobem Triggem, jsem měla domluvenou na desátou u něj doma uprostřed Hortonovy rokle. Jela jsem na východ po Cabana Boulevardu a vyjela na kopec, který se prudce zvedal od pláže. Na Promontory Drive jsem zabočila doleva a pokračovala po silnici kolem útesů, které lemovaly pobřeží. Zahnula jsem doleva a projela zadním vjezdem do Hortonovy rokle. Na mysli mi vytanul Tommy a já se tak připitoměle rozzářila, až mi to přišlo trapné.

Po kilometru a půl jsem našla číslo domu, které jsem hledala. Zaparkovala jsem a vystoupila. Všechna okna v přízemí byla podezřele temná. Nebyl tam zvonek a na mé opakované klepání se nikdo neozýval. Že by se Tňgg rozhodl nedodržet schůzku?

Vydala jsem se dolů po svažujícím se trávníku a doufala, že narazím na někoho, kdo mi řekne, jestli je Trigg doma. Na konci řady okrasných hrušní jsem objevila skleník s malou kůlnou. Blízko ní stál elektrický golfový vozík.

Viděla jsem, že u podlouhlého stolu za dveřmi kůlny pracuje nějaký člověk. Ačkoli byla pěkná zima, měl na sobě khaki šortky.

Na obou nohou měl ortézy. Vedle něj stál pár francouzských holí opřený o pult. Čapka na hlavě zakrývala husté šedé vlasy. Na sekvojové desce před ním bylo vyrovnáno pět nebo šest rostlin v květináčích.

Zastavila jsem se ve dveřích a čekala, jestli si mne všimne, než půjdu dál. „Dobrý den. Nezlobte se, že ruším – vy jste pan Trigg?“

Téměř nezvedl zrak od práce. „To jsem já. Co pro vás můžu udělat?“

„Jájsem KinseyMillhoneová.“

Otočil se a bez výrazu se na mě podíval. Hádala bych mu něco málo přes šedesát. Měl červený nos, velkou bradu a ústa a mohutný hrudník.

„Doufala jsem, že byste mi mohl odpovědět na pár otázek ohledně dr. Purcella,“ napověděla jsem mu.

Zdálo se, že se mu rozsvítilo. „Aha, promiňte, já zapomněl, že máte přijít. Jinak bych počkal doma.“

„Měla jsem zavolat a připomenout vám to. Moc vám děkuju, že jste si na mě udělal čas.“

„Doufám, že vám nějak pomůžu,“ řekl.

„Prý jste s dr. Purcellem dlouholetí přátelé,“ začala jsem.

„Známe se přes dvacet let. Byl jsem jeho pacient. Svědčil pro mě u soudu po tom, co jsem měl autonehodu.“

Usmála jsem se. „Co jste tehdy dělal za práci?“

„Byl jsem zástupce továrny na léčiva – nabízel jsem medikamenty lékařům. S Dowemjsem se seznámil, když měl kancelář kousek od Svaté Těrky.“ ‚

„Asi jste si nevedl špatně. Tenhle dům a pozemek je nádhera.“

„Taky jsem dostal nádherné odškodné. Ne že by mi to mohlo něco vynahradit. Kdysi jsem běhal a hrával tenis.

Člověk svoje tělo nevnímá, dokud se mu nerozsype. Ale měl jsem větší štěstí než jiní.“ Upřeně se na mě podíval.

„Jak to zatím vypadá?“

„Je to na nic. Mluvila jsem se spoustou lidí, ale dozvěděla jsem se od nich jen různé teorie, a já potřebuju fakta.“

Obočí se mu uprostřed spojila. „Bojím se, že vám v tom nadělám jen ještě větší zmatek. Jsem z toho stejně pafjako ostatní.“

„Jak často jste se vídali?“

„Jednou nebo dvakrát týdně. Stavoval se tady ráno na kafe, cestou do Pacifíc Meadows. Mohl jsem mu říct úplně všecko. On se mi taky svěřoval. Crystal mi říkala, že si vás prý najala Fiona.“

„To je pravda. Fiona je v Saň Francisku, ale dneska odpoledne se vrací. Já se honím všude kolem, mluvím, s kým jen můžu, a doufám, že ji přesvědčím, že nevyhodila peníze nadarmo.“

„Koho máte na seznamu, kromě mě?“

„No, mluvila jsem s jedním z jeho dvou obchodních partnerů, s Joelem Glazerem. Nemluvila jsem s Harveym Broadusem. Mluvila jsem s lidmi na klinice a s jeho dcerou Blanche.“

„Co Crystalin bývalý manžel? S tím jste si promluvila?“

„Nenapadlo mě to, ale nejsem proti. Co s tím má společného?“

„Možná něco, možná nic. Dow asi před čtyřmi měsíci za Lloydem jel. Myslel jsem si, že to bylo kvůli Leile, ale třeba jsem se pletl. Víte, Leila u Lloyda nějaký čas bydlela. Crystal už měla dost toho, pořád se s ní hádat, a tak Leila šla k Lloydovi. Začala tady chodit do osmé třídy. Nebyla tu ani dva měsíce a začala tropit neplechu. Nosila špatné známky, chodila za školu, měla problémy s alkoholem a drogami. Dow zakročil a přihlásil ji na Fitchovu akademii.

Teď je pořád pod dohledem a má to Dowovi za zlé.“

„Lloyd a Crystal spolu ale vycházejí dobře, nebo ne?“

„Více méně. Crystal se před ním občas ještě plazí. Lloyd si s ní vždycky mohl dělat, co chtěl.“

„Jak to myslíte?“

„Když pracovala jako striptérka v Las Vegas, žil z toho, co vydělala. Byl to takový horkokrevný vztah, samé pití a hádky. Když Crystal poznala Dowa, odstěhovala se s dcerou do Santa Teresy. Asi ji napadlo, že s Dowem se z toho dostane, a to se nepletla. Potíž byla v tom, že Lloyd se odstěhoval za ní. Zuřil jako šílený.“

„Jak to všecko víte?“

„Dow mi to povídal,“ řekl. „Myslím, že se bál, že se Lloydovi nějak povede zase se Crystal zmocnit. Taky ho trápilo, jak z něj Fiona tahá peníze. Byla přesvědčená, že se k ní vrátí, a to ho neskutečně ničilo. Proto taky jel tam nahoru.“

„Co tím myslíte, jel tam nahoru?“

„Jel za Fionou, aby si to s ní vyříkal.“

„Tu noc, co zmizel?“

„Aspoň mi to tvrdil. Ten pátek ráno jsme si spolu dali snídani a on říkal, že Fiona naléhala, aby se s ní sešel. Ona do něj pořád hučela. I když dělala, co mohla, stejně ji opustil. Ovšem pak si dala záležet, aby za to setsakramentsky zaplatil.“

„Fiona tvrdí, že Dow už předtím dvakrát zmizel. Netušíte, kam?“

„Na léčbu. Povídal mi, že si dal odvykací kúru.“

„Alkohol?“

„Přesně tak. Nechtěl, aby se o tom vědělo. Měl pocit, že by mu pacienti přestali věřit, kdyby se rozneslo, že nezvládá krotit svoje pití.“

„Slyšela jsem, že poslední dobou zase pil.“

„Za to může nejspíš Fiona. Ta by k pití dohnala každého.“

„Je možné, že se zase přihlásil do nějaké protialkoholní léčebny?“

„Doufám, že ano, ale člověka napadne, že by o tom přece dal někomu vědět.“

„Fiona říká, že předtím taky nikomu neřekl ani slovo.“

„To není tak docela pravda. Řekl to mně.“

„Co víte o tom, jak fungují Pacific Meadows?“

Trigg zavrtěl hlavou. „Moc ne. Vím, že to tam nevypadalo dobře. Říkal jsem Dowovi, ať si najme advokáta, ale on mi tvrdil, že to ještě udělat nechce. Zdálo se mu, že přišel na to, co se tam děje, ale chtěl si to napřed ověřit, než podnikne cokoli dalšího.“

„Někdo mi vykládal, že se Dow bál, že od něj Crystal uteče, pokud se ten průšvih provalí.“

„Na tohle mohla spoléhat leda tak Fiona,“ opáčil Trigg.

V 11.25 JSEM vkročila do kanceláře a uviděla Jeniffer, jak se sklání nad zásuvkou v kartotéce. Měla na sobě tak krátkou sukni, že jí zpod ní vzadu vykukovaly dva vypouklé půlměsíce. „Jeniffer, opravdu budeš muset začít nosit delší sukně,“ prohlásila jsem.

Vyskočila do pozoru a tahala si kraj sukně dolů.

„Mám tu nějaké vzkazy?“ zeptala jsem se.

„Jenom jeden. Paní Purcellová vzkazuje, že už se vrátila a že vás čeká ve dvě hodiny.“

„Kdy? Dneska, nebo zítra?“

„Hmmm…“

„To nic. Já na to nějak přijdu. Něco dalšího?“

„Někdo tady na vás čeká. Mariah… nevím, jak dál. Zavedla jsem ji k vám do kanceláře.“

„Vy jste ji v té kanceláři nechala samotnou?“

„Mám tady práci. Nemohla jsem tam s ní zůstat.“

Všechno se ve mně začalo vařit. „Jak dlouho už tam ta ženská je?“

„Dvacet minut. Možná o malinko víc.“

„Jeniffer, za takovou dobu mě klidně mohla obrat o všecko, co mám!“

„Nezlobte se na mě.“

„Žádné ‚nezlobte se na mě‘! Ať už se to nikdy neopakuje!“ Dusala jsem po chodbičce ke kanceláři. Otočila jsem se na ni. „A kupte si punčocháče,“ štěkla jsem.

Dveře do kanceláře byly zavřené. Vrazila jsem dovnitř a uviděla na židli pro návštěvy sedět mladou ženu. Přelétla jsem pátravým pohledem stůl. Byla bych přísahala, že všechny spisy jsou trochu posunuté. Tázavě jsem se na ni podívala. Ona pohled opětovala a oči přitom měla tak modré a bez výrazu jako siamská kočka.

Nemohlo jí být víc než šestadvacet, ale vlasy měla překvapivě stříbrošedé. Sukni šedivého vlněného kostýmu měla krátce střiženou a černé punčochy bez vzorku zdůrazňovaly dokonale tvarovaná kolena. Nalevo vedle židle si na zem postavila černou aktovku. Vypadala jako pořádně drahá advokátka. Možná, že mě někdo žaluje.

Obezřetně jsem obešla svůj stůl a posadila se.

„Jmenuju se Mariah Talbotová,“ řekla a podala mi přes stůl ruku. Měla dlouhé oválné nehty nalakované bezbarvým lakem.

„My jsme si smluvily schůzku?“ otázala jsem se a nedokázala v hlase skrýt podráždění.

„To ne, ale jsem tady v záležitosti, která vás podle mě bude zajímat,“ prohlásila a nehnula při tom ani brvou.

Naklonila se dopředu a položila přede mne na stůl vizitku. Stálo na ní: „Mariah Talbotová, Oddělení zvláštní kontroly. Pojišťovna Guardian“. Pod tím adresa a telefonní číslo, které jsem se neobtěžovala pročítat. „Musíme si promluvit o vašem domácím.“

„O Henrym?“

„O Richardu Hevenerovi.“

Nevím, co jsem čekala, ale tohle ne. „A o čem?“

„Možná to nevíte, ale Richard a Tommyjsou dvojvaječná dvojčata. V roce 1983 v Texasu zavraždili své rodiče.“

Pokračovala dál naprosto věcným tónem. „Najali si jednoho člověka, aby se k nim vloupal. Podle toho, co zatím můžeme říct, to naplánovali tak, že se lupič provrtá do sejfu a zmizí se značnou částkou v hotovosti a se šperky v hodnotě téměř milion dolarů. Matka těch hochů, Brenda, zdědila nádhernou rodinnou sbírku šperků, kterou odkázala v závěti své jediné sestře Karen.“

Mariah sáhla do aktovky, vytáhla z ní hnědé desky a podala mi je. „Tohle jsou výstřižky z novin. Plus kopie obou závětí.“

Otevřela jsem desky a zadívala se na prvních pár výstřižků, datovaných 15., 22. a 29. ledna 1983. Ve všech třech článcích byly fotografie Richarda a Tommyho, tvářících se vážně a nezúčastněně. Titulky oznamovaly, že oba jsou vyslýcháni v souvislosti s vraždou Jareda a Brendy Hevenerových.

Mariah Talbotová pokračovala: „Lupič byl mladý recidivista jménem Casey Stonehart, který už byl šestkrát za mřížemi za různé trestné činy, od drobných krádeží po žhářství. Domníváme se, že otevřel sejf s pomocí kombinace, kterou mu dali ti dva. Potom odmontoval detektory kouře a založil požár, který měl zločin zastřít. Dohoda zřejmě zněla tak – a to je jen naše domněnka –, že Stonehart si nechá všechny šperky, protože je byl schopný prodat překupníkům. Hoši si měli vzít peníze z trezoru a možná navrch pár vybraných klenotů a pak sepsat hlášení o škodě pro pojišťovnu, do kterého měli zahrnout dům, jeho vybavení, šperky a cokoli dalšího, co jim projde. Manželé Hevenerovi byli nalezeni spoutaní a s roubíkem v ústech ve skříni v hlavní ložnici. Zemřeli na otravu oxidem uhelnatým. Oba hoši byli mimo město a měli neprůstřelná alibi,“ řekla. „Stonehart zmizel chvilku potom – asi už lež
í na hřbitově. Slehla se po něm od té doby zem, takže se dá bez problémů usoudit, že se ho zbavili.“

„Co když se někde schovává?“

„Kdyby se schovával, ozval by se rodině. Úřad šerifa jim kontroluje poštu a zaznamenává jejich telefonní hovory.

Ten hoch je naprosto nesamostatný. Kdyby byl naživu, bez mámy s tátou by dlouho nevydržel.“

„Kdy že se to stalo?“

„V roce 1983. V Hatchetu ve státě Texas. Netrvalo to dlouho a podezření padlo na ty dva. Ti ale všechno zařídili moc mazaně.“

Vše, co jsem cítila k Tommymu, se rázem vypařilo. „Kvůli čemu se policie zaměřila na ně?“

„Jednu věc nedokážou: něco hrát. Snažili se, seč mohli, ale bylo to jasné divadýlko. Jenom okatě ronili krokodýlí slzy. V té době ještě oba bydleli s rodiči. Tommy byl věčný student. Richard o sobě tvrdil, že je.podnikatel‘, což v praxi znamenalo, že si půjčoval peníze a rozhazoval je tak rychle, jak se mu ocitly v rukou. Jaredovi se z nich obou dělalo špatně. Brendě taky. To jsme se doslechli později od jejich blízkých přátel.“

„Takže je pak oba obvinili.“

Mariah zavrtěla hlavou. „Policejním vyšetřovatelům se nepovedlo poslepovat dohromady dostatek důkazů, aby to stačilo prokurátorovi. Pojišťovna samozřejmě odmítla zaplatit, ale hoši podali žalobu. Protože nebyli zatčeni, obviněni ani usvědčeni ze žádného zločinu, pojišťovna Guardian neměla na vybranou a musela pojistku vyplatit.“

„Kolik to dělalo?“

„Dvě stě padesát tisíc na životní pojistku každého z nich. Škoda vzniklá vlastníkovi domu a automobilů dělala dohromady něco málo přes tři čtvrtě milionu dolarů. K pojištění si připočtěte hotovost ze sejfu – pravděpodobně dalších sto tisíc – a navrch ty šperky, a bude vám jasné, že si docela polepšili. Pojišťovna Guardian a Karen Atchesonová, jejich teta, se chystají podat žalobu v občanskoprávním řízení. Chceme odškodnění. Podle nás hoši ty šperky pořád ještě mají.“

„Proč podáváte žalobu až teď, když se ty vraždy odehrály už před třemi lety?“

„Přihlásil se informátor – trvá na naprosté diskrétnosti. Je to ten žhář, profesionál. Casey se spoléhal na jeho odborné rady, protože tahle práce byla o moc větší sousto než cokoli, co ve své umrněné kariéře kdy zvládl.“

„Co za to ten žhář měl dostat?“

„Podíl z Caseyho kořisti. Když se žhář dověděl o těch vraždách, nechtěl s tím mít nic společného. Rozhodl se ulevit svému svědomí.“

„Proč nejde na policii a nenechá to na nich?“

„Udělá to, pokud důkazy vytáhne pojišťovna.“

Odstrčila jsem desky stranou. „A kvůli čemu jste teď tady?“

Mariah se pro sebe usmála, jako by ji něco v duchu pobavilo. „Už chvíli se porozhlížím po městě. Zdá se, že finance se tenčí a hoši si lezou na nervy. Spoléháme na to, že mají problémy s penězi. Proto taky Richard pronajal tu kancelář vám, jestli vám to ještě nedošlo. Nabídla jste mu půlroční nájemné předem a jemu se ten obnos dost hodil.“

„Jak jste zjistila tohle?“

„Vypátrali jsme jiného žadatele o ty prostory. Když se ten člověk Richarda ptal, proč ho odmítl, bylo mu řečeno, že právě kvůli té sumě v hotovosti. Na každý pád můžou neshody mezi bratry pracovat pro nás. Neustále doufám, že se jeden z nich složí a toho druhého práskne.“

„A co s tím mám společného já?“

„Chtěli bychom, abyste jim dala jméno jednoho překupníka v Los Angeles. Je to povoláním klenotník. Jelikož jim docházejí peníze, třeba budou hoši v pokušení sáhnout na to, co mají ulité.“

„Takže já předám informaci o tom klenotníkovi a pak co?“

„Počkáme, jestli se na tu udičku chytí. Jakmile budeme vědět, že mají ty šperky v domě, požádáme o povolení k domovní prohlídce a vletíme tam.“

„Na základě čeho?“

„Budeme mít překupníka, a překupník bude mít část těch šperků. Hochům se to bude zatraceně špatně vysvětlovat.“

„A co když se s ním nespojí?“

„Máme vymyšlený jiný plán, který bych tady nerada rozebírala.“

„Proč jste si tak jistá, že ty šperky ještě mají?“

„Víme, že si od místního zámečníka koupili sejf. Problém je v tom, že neexistuje legální cesta, jak se dostat do domu.“

„To je legrace –já tam zrovna včera večer byla. Richard byl pryč. Tommy mě tam zavezl a prováděl mě domem.“

„Sejf jste tam asi neviděla, že ne?“

„To bohužel ne. Není tam skoro žádný nábytek a na zdi ani jeden obraz.“

„Kdy se s ním sejdete příště?“

„Já se s ním už nikdy scházet nebudu! Po tom, co jste mi tu řekla?“

„To mě moc mrzí. Vaše pomoc by se nám opravdu hodila.“

„Nebudu mít důvod, proč si ten dům ještě jednou prohlížet. A navíc kdybych nakrásně ten sejf našla, stejně nebudu mít potuchy, jak ho otevřít.“

„To po vás ani nechceme. Stačí nám, když se dozvíme, kde je, a to nemůže být tak těžké zjistit. Až budeme mít povolení k domovní prohlídce, nechceme, aby se hoši zbavili důkazů.“

Krátce jsem se nad tím zamyslela. „Nebudu dělat něco, co je v rozporu se zákonem.“

Mariah se usmála. „Ale jděte. Podle toho, co jsme se doslechli, klidně nějaký ten zákon obejdete, když se vám to hodí.“

Upřeně jsem se na ni zadívala. „Vy jste si mě prověřovali?“

„Potřebovali jsme zjistit, s kým máme tu čest. Chceme po vás jen to, abyste jim předala kontakt na toho překupníka.“ Položila na stůl kousek papíru, na kterém bylo napsáno jméno s adresou. „Tady je jeho jméno. Jak to navléknete, nechávám na vás.“

Vzala jsem papír a podívala se na něj. „Máte nějaké číslo, na kterém vás zastihnu?“

„Jsem pořád na pochodu. V naléhavém případě můžete použít číslo na vizitce, ale bude lepší, když se já ozvu vám. Zítra nebo nejpozději za pár dní se někde zabydlím. Do té doby nechci, aby hoši věděli, že jsem tady. Jestli zjistí, že jsme spolu mluvily, budete v pěkné bryndě. Tak si dávejte pozor.“

VE TŘI čtvrtě na dvě, poté, co jsem potvrdila schůzku s Fionou, jsem už zase jela po Old Reservoir Road. Netěšila jsem se, že Fionu uvidím, ale bylo to lepší, než muset myslet na Richarda a Tommyho Hevenerovy. Potíže s nimi mi vězely v krku jako kost. Mojí první reakcí bylo vykašlat se na novou kancelář a zbavit se tak všeho, co mě k nim váže. Ale nenapadalo mě, jak se vykroutit ze smlouvy s nimi. A když s nimi přeruším veškeré styky, znamená to vlastně, že odmítám pomoct Mariah Talbotové. A navíc, riziku se vyhýbám jen málokdy.

Fiona už na mě musela čekat, protože sotva jsem se dotkla zvonku, už otevírala dveře. Dnes byla nastrojená do krepové blůzy s dlouhými rukávy, která byla modelovaná podle poválečné vojenské haleny s límcem a zavazovala se v pase. K tomu černá vlněná sukně ve tvaru roury.

Když poodstoupila ode dveří, podala jsem jí hnědou obálku.

„Co je to?“ otázala se podezřívavě.

„Říkala jste, že chcete podrobné hlášení.“

Fiona otevřela obálku a zírala na popsané stránky. „Děkuji,“ prohlásila a celé mé úsilí odbyla jediným pohledem.

„Doufám, že nebudete mít nic proti tomu, když spolu budeme jednat v ložnici. Ráda bych si vybalila.“

„Mně to nevadí.“ Ve skutečnosti jsem byla zvědavá, jak to v domě vlastně vypadá.

Vzala do ruky taštičku s líčidly, kterou předtím ledabyle odhodila v hale. Na kufr se ani nepodívala. „Vemte mi to nahoru, ano?“

Zvedla jsem umělohmotný kufr ze země a cestou po schodech nahoru jsem si připadala jako soumar. Nad schody jsme zatočily doprava a vešly do bíle zařízeného apartmá. Postavila jsem kufr na podlahu.

Fiona přešla k posteli s nebesy, kde na neposkvrněném přehozu už ležel otevřený druhý umělohmotný kufr. Začala z něj vyndávat oblečení. „Tak mi pěkně po pořádku řekněte, co jste zjistila.“

Zahájila jsem slovní recitál improvizovanou směsí rozhovorů. Podobným způsobem jsem postupně procházela svou zprávu a předkládala Fioně jeden barvitý popis událostí za druhým. Začala jsem detektivem Odessou, volně jsem přešla k návštěvě u Crystal Purcellové a pak pokračovala do Pacific Meadows. Nato jsem stručně vysvětlila, jaké problémy musel řešit Dow Purcell, a potom jsem vylíčila svou návštěvu u Blanche.

Piona se ke mně obrátila. „Vy jste byla za Blanche? Proč jste to u všech všudy dělala?“

„Volala mi domů. Domnívala jsem se, že jste s ní o tom už mluvila.“

„Nic takového jsem rozhodně neudělala, a nemůžu uvěřit, že jste podnikla takovou věc, aniž byste se mě předem zeptala. Kdybych byla chtěla, abyste se sešla s Blanche, byla bych vám na ni dala telefon. Co všechno jste jí řekla?“

„To si opravdu nevzpomínám. Omlouvám se, ale ona se tvářila, jako že už o mně dávno ví, a tak jsem předpokládala, že mluvila s vámi nebo s Melanií.“

„Mám v úmyslu děvčatům informace předávat sama, pokud jsou k věci, a nepřeji si, aby se cokoli dozvídala od vás. Je to jasné?“

„Ovšem,“ řekla jsem dotčeně.

„Jakým způsobem ho hodláte najít?“

„No,“ pravila jsem. „Mám ještě pár dalších lidí, se kterými si chci napřed promluvit, a pak se uvidí, na čem jsme.“ Ve skutečnosti jsem byla v koncích.

V očích se jí krátce zablýsklo a já myslela, že se do mě pustí, ale zřejmě si to rozmyslela.

„Mám na vás jednu otázku,“ pokračovala jsem. „Proč jste mi neřekla, že tu noc měl namířeno sem?“

„Nakonec sem nedorazil. Myslela jsem, že jsme se asi špatně domluvili. Zkoušela jsem mu druhý den volat do kanceláře, ale to už byl pryč.“

„Proč k vám měl jet?“

„Nevím, co na tom sejde, když vůbec nedorazil.“

„Byl s vámi tu noc v domě ještě někdo jiný?“ zeptala jsem se.

„Aby potvrdil, co vám říkám?“

„Docela by se to hodilo, nemyslíte?“

„Obávám se, že v tom vám nepomůžu. Tohle je maloměsto. Drby drby drby. Nedovolila jsem mu ani, aby nechával auto na parkovišti před domem. Nutila jsem ho parkovat v té prázdné garáži. Nikdo o jeho návštěvách nevěděl.“

„Tedy, nikdo, kdo by se to dozvěděl od vás.“

„Přísahal, že to Crystal neřekne.“

„Já netvrdila, že to řekl Crystal. Pověděl to někomu jinému.“

„Triggovi.“

„Ano,“ potvrdila jsem. Dělám koneckonců za její peníze. „Co Lloyd Muscoe? Mluvil s vámi Dow někdy o něm?“

„Trochu. Neměli se rádi a jeden druhému se vyhýbali, jak jen to šlo. Ze začátku si jenom hlídali své území.

Později to mezi nimi trochu jiskřilo spíš kvůli Leilině vztahu k Lloydovi. Lloydovi se určitě protivilo, že do toho Dow zasahuje. Místo toho, abyste trávila čas s Blanche, jste si měla promluvit s ním.“

Nechala jsem Fionu vybalovat a šla k autu, abych si promyslela, co dál. Nejjednodušší by bylo zeptat se Crystal, kde Lloyd bydlí. Mají přece dítě ve společné péči, a tak se dá předpokládat, že to bude vědět. Otočila jsem klíčkem v zapalování a vyrazila do Hortonovy rokle.

DŮM dr. Purcella stál na zeleném, zalesněném pahorku s průhledem na moře. Obydlí to ale nebylo nikterak úžasné, i když se Fiona vychloubala svým návrhářským talentem, kudy chodila. Prostě na sebe jen ve vrstvách nastavěla krabici na krabici a na to vrazila plochou betonovou střechu. Na první pohled to nebyl Crystalin vkus a mně bylo jasné, proč ji rozčiluje, že by tam měla bydlet.

Bílé volvo a kabriolet audi parkovaly na příjezdové cestě a vedle nich stál elegantní malý černý jaguár. Ten jsem viděla poprvé.

Zazvonila jsem a do minuty se ve dveřích objevila Crystal. Měla na ‚ sobě vysoké boty, volné černé vlněné kalhoty a tlustý černý vlněný svetr. „Výborně. Třeba nám pomůžete. Niko, to je Kinsey! Pojďte dál,“ řekla utrápeně.

Vešla jsem dovnitř. „Co se děje?“

„Anica právě přijela z akademie,“ řekla. „Leila bez dovolení odešla ze školy a my se ji snažíme vystopovat, než bude pozdě.

Jestli se provalí, že utekla, tak ji odtud vyrazí.“

Anica vyšla z kuchyně, na sobě volné kalhoty námořnické modři a červené sako se zlatou výšivkou PITCH ACADEMY na prsou. I přes to, jak byla Crystal ustaraná, dokázala Anica vykouzlit na tváři široký úsměv. „Dobrý den, Kinsey. Jak se máte?“

„Dobře. Myslíte, že Leila míří sem?“

„Doufejme, že ano,“ řekla Crystal cestou do kuchyně. „Udělám kafe. Zatím si můžeme promyslet, co teď dělat. Leila ví, že má zakázáno jezdit stopem. Šílela bych strachy, kdybych na ni nebyla tak dopálená. Mléko, cukr, Kinsey?“

„Bez mléka a bez cukru, díky.“

Anica i já jsme ji následovaly do kuchyně. Anica se vyhoupla na jednu ze stoliček narovnaných podél ostrůvku s pracovní plochou v barvě tečkované šedé žuly a Crystal zatím z nejbližší skříňky vyndávala šálky a talířky a vztekala se: „Dostane půl roku domácí vězení. V kolik to frnkla?“

„Měla se mnou schůzku v deset,“ odpověděla Anica. „Když na ni nedorazila, šla jsem za její spolubydlící Amy a ta mi řekla, že viděla Leilu, jak mizí ze školní brány s batohem na zádech.“

„Nebude vám vadit, když se podívám do jejího pokoje?“ zeptala jsem se.

„Beze všeho,“ souhlasila Crystal. „Jsou to druhé dveře napravo, nad schody.“

Pokoj byl ve znamení zřasených pastelových látek. Ztělesněné holčičí království. Leila byla ve věku, kdy pod plakáty polonahých rockových hvězd bydlela plyšová zvířátka z dětství. Podlahu pokrývala vrstva odhozeného šatstva, které se povalovalo i na dvou židlích a na sedačce u okna.

Rychle, ale důkladně jsem pokojík prohledala. Povedl se mi jediný zajímavý nález – úzká kovová krabička se zámkem ukrytá mezi matrací a drátěnkou postele. Zatřásla jsem s ní, ale ozval se jen lehoulinký zvuk. Asi si tam schovává kuřivo. Neměla jsem dostatek času na to, abych zámek něčím otevřela, a tak jsem krabičku vrátila do skrýše.

Cestou zpátky do kuchyně jsem prostudovala rodinný kalendář na listopad, který ležel otevřený na stole. Všimla jsem si, že poznámky o narozeninách, večírcích a dalších věcech psali tři různí lidé. Podle rukopisu a povahy zaznamenaných událostí jsem hádala, že Leile patří veliké písmo – šikmá t, široká i.

Crystal patřilo elegantní psací písmo vepsané červeným inkoustem a Randovi zbylý škrabopis. Poznámky u každého druhého víkendu oznamovaly, kdy se Leila vrátí ze školy. Přelistovala jsem zpátky o tři měsíce, k červenci a srpnu, a objevila čtvrtý rukopis: tučné tiskací písmo psané černě. Usoudila jsem, že to musí být písmo dr. Purcella, jehož přítomnost byla patrná až do pondělka 8. září, čtyři dny před tím, než zmizel.

Poznamenal do kalendáře dvě setkání správní rady, lékařské sympozium na losangeleské univerzitě UCLA a golfové utkání v místním klubu.

„Teď už jí mám tak akorát,“ říkala Crystal. „Asi bude na cestě k Lloydovi,“ uklidňovala ji Anica. „Bezva.

Ať si to s ní vyřídí on. Já toho mám po krk. Určitě je v tom Paulie. Vsaď boty.“

„Ona s tím Pauliem chodí?“ zeptala jsem se. „Ne, to je její kamarádka,“ řekla Anica. „Jmenuje se Paulině.“ Zvedla jsem kalendář ze stolu a postavila se k pracovní ploše v kuchyni, kde mi Crystal podala kávu. „Můžu se vás zeptat tady na tu věc?“

Crystal to vytrhlo z hovoru. Podívala se na mě. „Copak potřebujete?“

Položila jsem kalendář na pult a poklepala prstem na počmáranou stránku. „Vypadá to, že Leila domů nejezdí úplně každý víkend,“ nadhodila jsem konverzačním tónem

„Většinou jezdí. Lloyd a já se o ni obyčejně střídáme, ale občas do toho něco vleze.“

„Co třeba?“

Crystal se podívala na stránku a ukázala na druhý víkend v červenci. „Tohle byl víkend, kdy Leilu pozvala na návštěvu její kamarádka Sherry. Bydlí v Malibu Colony. Její otec dělá u filmu a bere holky na všechny velké premiéry.“

Ukázala jsem na víkend 12. září, kdy zmizel Dow Purcell. „A tady?“

„To samé, jen s jinou kamarádkou. Emilyn táta má koně. Vlastně, Emily byla tenkrát myslím nemocná a Leila skončila u Lloyda. Proč se ptáte?“

Pokrčila jsem rameny a listovala zpátky k jiným měsícům. Vypadalo to, že Leila zůstávala u kamarádek ze školy na víkend průměrně jednou měsíčně. „Napadá mě, že mohla utéct ze školy s nějakou spolužačkou ze třídy.“

Crystal se obrátila k Anice. „Co myslíš?“

„Neškodilo by to prověřit.“

Pak Crystal pokračovala. „Počkejte chviličku, zkusím ještě jednou brnknout Lloydovi.“ Zvedla telefon a vymačkala sedm čísel, chvíli poslouchala a pak zavěsila sluchátko. „Pořád to ještě nebere. Je tam, jak ho znám.

Neustále po něm nějaké úřady nebo podniky chtějí peníze, takže odmítá zvedat telefon.“

„Podívejte, stejně potřebuju nějakou záminku, abych si s ním mohla promluvit. Co kdybych se sebrala, jela k němu a zjistila, jestli tam Leila není?“ navrhla jsem.

„To není špatný nápad. Nica a já můžeme zůstat tady, kdyby se tu náhodou rozhodla objevit.“ Crystal sáhla pro pero a do bločku načmárala pár čísel. Pak lístek utrhla, „Moje číslo a Lloydova adresa a telefon. Jestli Lloyda najdete, vyřiďte mu, že je na čase, aby se začal starat, jako se starám já.“

Cestou k autu jsem přemítala, jak jen děti rozvedených rodičů mohou přežít to věčné hašteření.

LLOYD bydlel v ulici jménem Gramercy Lane, která se vinula kolem úpatí hor. Proplula jsem mezi kamennými sloupy označujícími hlavní vjezd do Hortonovy rokle a jela dál po silnici, která se stáčela napravo. Na první červené jsem se podívala do mapy. Gramercy Lané ležela tři kilometry od Purcellovic domu v rokli. Kdyby si Leila v Malibu někoho stopla, jela by na sever po stojedničce a nejspíš by si nechala zastavit u Little Pony Road, což bylo o jeden nájezd dál na jih.

Najela jsem na nájezd u Little Pony Road. Nahoře jsem zahnula doleva, vyrazila směrem k horám a očima pročesávala oba kraje čtyřproudové silnice. Minula jsem dvojici, která se při chůzi choulila pod deštníkem. Šli po mé straně silnice zády ke mně. Teprve jak jsem projela kolem nich a zahlédla je ještě jednou v postranním zrcátku, jsem rozpoznala Leilino bělavě blonďaté chmýří na hlavě a hříběcí nohy. Kamarádka byla vysoká a hubená a na zádech vlekla batoh. Zpomalila jsem a zajela k obrubníku kousek před nimi. Když procházely kolem auta, natáhla jsem se a stáhla okénko u spolujezdce. „Nechcete svézt?“

Leila se sklonila k okénku. Uvědomila si, že mě už viděla, ale nemohla si vzpomenout, kde. Děvče vedle ní na mě namířilo silně nenávistný a opovržlivý pohled. Musela to být Paulie.

Soustředila jsem se na Leilu. „Ahoj. Já jsem Kinsey Millhoneová. Viděly jsme se minulý pátek u vás v domě na pláži. Zrovna jedu od tvojí mámy. Má o tebe strach. Mělas jí dát vědět, že jsi odešla ze školy.“

„Mně nic nechybí. Vyřiďte jí, že jí děkuju, že se stará.“

„Myslím, že bys jí to měla říct sama.“

Paulie Leile něco tiše řekla. Sundala si z ramenou batoh, po několika slovech šeptem jí ho podala a vyrazila směrem k dálnici.

Leila se nahnula blíž k pootevřenému okénku. „Nemůžete mě přinutit, abych jela domů.“

„Nejsem tady, abych tě k něčemu nutila,“ řekla jsem. „Tak si naskoč. Hodím tě k tátovi.“

Otevřela dveře a nasoukala se vedle mne. Batoh si nacpala do malého prostoru pod nohama. Rozjela jsem se.

„Jak víte, kam jsem šla?“ zeptala se.

„Tvoje máma si to domyslela. Až se dostaneme k telefonu, chci, abys jí zavolala a řekla jí, kde jsi. Třese se. o tebe strachy.“

„Tak to udělejte vy. Stejně s ní budete mluvit.“

„Jasně, že to udělám.“ Jely jsme kus mlčky. Pak jsem se na ni otočila: „Prosím tě, co tě pořád žere?“

„Já tu školu nesnáším. Ty holky jsou takoví snobové.“

„Já myslela, že máš kamarádky.“

„No, tak to nemám.“

„A co Sherry?“

Leila se na mě pokradmu podívala. „Co jako?“

„Jen mě zajímá, jak se ti líbilo v Malibu.“

„Líbilo. Bylo to prima.“

„A co Emily? Tvoje máma povídala, že u nich ráda jezdíš na koních.“

„Proč se mě pořád vyptáváte?“

„Řeknu ti, jak to podle mě nejspíš bylo. Sázím se, že jsi obě ty návštěvy nafilmovala a byla jsi celý víkend s Paulie.“

„No a? Tak jsem byla s Paulie. O co jako jde?“

„Jak jste se vy dvě seznámily?“

„V pasťáku.“

„Ty jsi byla v polepšovně? Kdy to bylo?“

„Loni v červenci. Pár nás sebrali poldové.“

„Za co?“

„Policajti říkali, že za potulku a vniknutí na cizí pozemek, ale to jsou kecy. Jen jsme se motali kolem jednoho starého baráku se zatlučenými dveřmi.“

„Ve dne, anebo v noci?“

„To jste jako prokurátor, nebo co? Bylo to v noci, tak ve dvě ráno asi. Půlka kámošů utekla. Zbytek nás odvezli policajti.“

Zahnula jsem doleva na Gramercy Lané a Leila mi ukázala na oprýskaný dřevěný domek se špičatou střechou až na zem, který seděl na blátivém kopečku. Zajela jsem na cestu před ním a vypnula motor. „Podívej se, jestli je táta doma. Chtěla bych s ním mluvit.“

„O čem?“

„O dr. Purcello vi, jestli dovolíš,“ odvětila jsem.

Leila prudce otevřela dvířka a sehnula se pro batoh. Ten jsem ale jednou rukou zachytila. „To si nech tady. Já ti ho přinesu, jestli je táta doma. Nechci, abys mi práskla do bot.“

Podrážděně vzdychla, ale udělala, co jsem jí řekla. Zabušila na dveře a pak se objala rukama a choulila se zimou. Domek vypadal opuštěně. Znovu zabušila a potom blátem přiklusala k autu a vlezla dovnitř.

„Nejspíš dorazí za chviličku. Vím, kde schovává klíč, tak tu na něj klidně počkám.“

„Fajn. Počkám na něj s tebou.“

Vystoupily jsme z auta. Šla jsem za ní po pěšině s batohem v ruce. Když jsme došly k domu, Leila odsunula květináč s uschlými pelargoniemi a vzala z té nesmírně originální skrýše klíč od dveří. Počkala jsem, až odemkne a pustí mne dovnitř.

„Táta si to tu pronajal?“

„Nee. Patří to jeho kamarádovi, který je někde pryč.“

Interiér tvořila v podstatě jediná velká místnost. Strop kopíroval tvar špičatého krovu. Napravo vedlo úzké schodiště na půdičku, kde se spalo. V obytné části pod ní byl humpolácký dřevěný nábytek pokrytý napodobeninami indiánských koberečků. Na malém stolku jsem uviděla stát telefon. „Zavoláš mámě, nebo jí mám zavolat já?“

„Zavolejte jí vy. Já jdu na záchod.“

Zatímco byla pryč, vytočila jsem Crystalino číslo. „Zůstanu tady, dokud Lloyd nepřijde domů. Kdyby dlouho nešel, zkusím Leilu přemluvit, aby se vrátila k vám.“

„Řeknu vám, že jsem na ni tak rozčílená, že ji nechci ani vidět. Anica bude volat do školy. Nemám potuchy, co jim asi tak má říct.“

„Dám vám vědět, jak se to tu vyvine,“ slíbila jsem.

Leila se vrátila z toalety a posadila se na pohovku.

„Co říkala?“

„Nic moc. Nemá z tebe moc velkou radost, Leilo.“

Leila mě ignorovala. Otevřela batoh a vytáhla pudřenku, aby si mohla prostudovat obličej. Setřela si rozmazanou řasenku a pak se na sebe zblízka zadívala do zrcátka.

„Pověz mí něco o Dowovi,“ řekla jsem. „A ne aby ses hned naježila. Už mě to nudí.“

„A co jako chcete vědět?“

„Kdy jsi ho viděla naposledy?“

„Takové věci si já nepamatuju.“

„Pomůžu ti. Dvanáctého září byl pátek. Emily byla nemocná a zrušila ten víkend. Takže jsi byla v domě na pláži?“

„Nee. Byla jsem tady.“

„Kde podle tebe Dow je?“

„V Kanadě.“

„Zajímavé. Proč si to myslíš?“

„Slyšela jsem ho, jak se baví s nějakou ženskou po telefonu. Před půl rokem přišli na kliniku ty lidi a vytáhli jim účetní záznamy a spoustu karet pacientů. Nevím, o co šlo, ale asi by ho za to mohli zavřít do vězení. Tak bych tipovala, že zdrhnul.“

„S kým to mluvil?“

„Nevím. Neříkal její jméno a hlas jsem nepoznala. Pak přišel na to, že mám zvednutý druhý telefon, a tak čekal, dokud to nepoložím, než začal mluvit dál.“

„Ty jsi ho špehovala?“

„Byla jsem u sebe v pokoji. Chtěla jsem si zavolat. Jak jsem měla vědět, že zrovna volá?“

„Kdy to bylo?“

„Pár neděl před tím, než zmizel.“

„Řekla jsi to policii?“

„Nikdo se mě neptal. Můžu si pustit televizi?“

„Jasně.“

Vzala do ruky dálkový ovladač, zaburácela MTV a Leila se ponořila do hypnotického stavu, který televize způsobuje. V domku se zešeřilo. Rozsvítila jsem pár světel. Poněvadž Leila si naprosto ničeho nevšímala, využila jsem příležitosti a prohledala šuplíky pracovního stolu. Většinou byly plné krámů majitele domu. Probrala jsem hrstku Lloydových složenek a faktur – všechny měly po datu splatnosti.

Přešla jsem na druhou stranu velké místnosti a vylezla po schodech na půdu. Prohlídka zásuvek prádelníku odhalila jen pestrou škálu parádních trenýrek. Otočila jsem se a rozhlížela se kolem. U okna stál na stativu dalekohled, a to mě zaujalo. Došla jsem k oknu a nejprve zkoumala výhled pouhým okem. Snažila jsem se přesně zorientovat. S překvapením jsem zjistila, že Lloydův momentální příbytek leží přímo přes přehradu naproti domu Fiony Purcellové. Bylo odsud vidět strohou siluetu jejího domu. Naklonila jsem se k očnici dalekohledu, přimhouřila oči a zaostřila. Rázem se přede mnou ostře rýsoval druhý břeh přehrady. Rýhy na jednom balvanu jsem viděla tak jasně, jako by ležel metr ode mne. Hladina přehrady se čeřila, jak na ni dopadaly kapky deště. Napravo jsem zachytila nějaký pohyb a trošičku jsem pootočila dalekohled.

Byla tam Trudy, ten vlčák, kterého jsem viděla u Fionina domu, a štěkala na nějaký klacek – psům zřejmě takové tupé chování dělá dobře. Za ní něco prorazilo úzký průsek kro vinami; zahlédla jsem bílou barvu v místech, kde to podseklo u země řadu stromků. Asi tam někdo nacouval až k vodě s lodí na přívěsu, aby ji mohl spustit na hladinu.

Nechala jsem zrak spočinout na užším konci přehrady. Rostla tam hustá vegetace až k místům dole, kde se kopec nořil do vody. Na břehu byla na kůlu přitlučená cedule a mně se povedlo přečíst řádek psaný větším písmem.

Koupání a ježdění na lodičkách zakázáno.. Světla rychle ubývalo. Zvedla jsem oči a civěla do houstnoucí tmy. Co jsem to tam vlastně viděla?

Obrátila jsem se a seběhla po schodech dolů. Leilu to vytrhlo z transu natolik, že se na mě podívala.

Rychle jsem jí oznámila: „Musím si na chviličku někam odběhnout. Nevadí ti, když tu budeš pár minut sama?“

„Nee.“ Upřela pozornost opět k obrazovce.

Zavřela jsem za sebou dveře a čvachtala jsem po blátivé cestičce k autu. Nepršelo nijak hustě, ale stejně mi to šlo na nervy. Zaplula jsem k volantu a otevřela přihrádku v palubní desce. Vyndala jsem baterku a položila ji na sedadlo vedle sebe, a zároveň nastartovala a vycouvala z Lloydovy krátké příjezdové cesty. Otočila jsem to a vyrazila zpátky k hlavní silnici. Na křižovatce jsem se dala doprava, ujela kilometr, znovu zabočila doprava na Old Reservoir Road a začala stoupat serpentinami nahoru.

Přede mnou se vynořil Fionin dům a já zastavila na zpevněné krajnici. Popadla jsem baterku, vyskočila z auta a dala se na pochod. Šplhala jsem po mokrém travnatém svahu a nohy mi při tom podkluzovaly vždycky, když jsem to nejméně čekala.

Sejít na druhé straně z kopce dolů bylo ještě těžší. U přehrady jsem rozsvítila baterku. Voda u břehu byla černá a nevypadalo to, že by tam byl nějaký proud. Namířila jsem kužel světla podél svahu za sebou a vypátrala balvan, který jsem viděla dalekohledem, a polámané stromečky. Obrátila jsem baterku do bahnité vody a pročesávala mělčinu. Zdálo se, že dno se v určitém bodě prudce svažuje, ale přesto jsem uviděla, jak na mě jako podmořský poklad matně pomrkává křivka chromovaného nárazníku. Jméno na speciální poznávací značce nešlo přečíst, ale já věděla, že se dívám na kufr stříbrného mercedesu patřícího Dowu Purcellovi, utopeného v hlubinách.

Š e s t

MÍSTO, kde se stala nehoda, vypadá v noci stejně bezútěšně a křiklavě jako karneval. Teď už byla úplná tma, skoro osm hodin večer. Na krajnici parkovalo auto koronera, pojízdná laboratoř kriminální policie a ford sedan, a vedle nich dva policejní vozy se zapnutými červenými a modrými majáčky. Mezi vlnami praskotu ve vysílačkách neustále skřehotaly hlasy.

Pět minut poté, co jsem objevila potopený mercedes, jsem se vydrápala do kopce a na druhé straně doklouzala k silnici. Přešla jsem ji a vyběhla po schodech k Fioně – brala jsem je po dvou a nezastavila jsem se, abych popadla dech, dokud jsem nebyla nahoře. Bušila jsem pěstí na dveře a zároveň zvonila na zvonek a doufala, že mi otevře.

Nemusela jsem tam stát dlouho, abych pochopila, že ještě není doma.

Pionini nejbližší sousedé bydleli jenom přes silnici. Zazvonila jsem a celou dobu si pro sebe drmolila: „Tak dělej, pojď mi otevřít, no! Pomoz mi, dělej!“ Nahlížela jsem dovnitř skleněnými výplněmi vedle dveří a viděla kousek předsíně. Někdo se objevil v hale a blížil se ke dveřím. Byla to paní ve středních letech, na sobě svetr a volné kalhoty. Rozsvítila světlo nad vchodem a ostražitě si mě prohlížela.

„Jsem kamarádka Fiony,“ prohlásila jsem nahlas. „Ona není doma a já bych si od vás potřebovala zavolat.“ Viděla jsem, jak očima bloudí k Fionině domu a přitom vstřebává to, co po ní chci. Pak mě pustila dovnitř a dovedla mě k telefonu.

Sedm minut nato se po silnici přiřítilo první černobílé policejní auto.

Uběhly téměř dvě hodiny, a z mnoha okolních domů vyšli na silnici sousedé. Postávali v hloučcích pod deštníky, ozýval se tlumený, sporadický hovor, a přitom vesele dál lilo. Evidentně se rozneslo, že se našlo doktorovo auto.

Seděla jsem v autě ztuhlá zimou. Čas od času jsem nahodila motor, abych si mohla přitopit a zapnout stěrače. Nad břehem přehrady strašidelně zářily velké reflektory a ozařovaly siluety těch pár zakrslých stromků, které rostly na horním konci srázu. Chvílemi světlo narušily stíny, jak se kolem reflektorů při práci pohybovali policisté. Když na místo dorazil Odessa, krátce jsem s ním promluvila. Požádal mě, abych zůstala, a řekl mi, že do vody poslali potápěče. Měl prohlédnout vnitřek auta, než ho budou tahat z jezera.

Někdy během těch dvou hodin se tam objevila Leila. Doprovázel ji nevlastní otec, Lloyd, který se musel vrátit, ještě než jsem našla Dowovo auto. Hádala jsem, že ty dva sem přilákala záře reflektorů –skočili do Lloydova auta a jeli se podívat. Dole na silnici jsem zpozorovala dva televizní štáby: jeden byl ze stanice KWSTTV, druhý z KEST

TV. Blonďatá reportérka KESTu už natáčela šoty a rozhovory pro zprávy v jeďenáct hoďin. Stála pod velikým černým deštníkem a mluvila s jedním ze sousedů.

Upravila jsem si zpětné zrcátko a sledovala, jak se v zatáčce vynořil pár reflektorů a nakonec zastavil na krajnici těsně přede mnou. Doufala jsem, že uvidím Fionu, ale ukázalo se, že je to Crystalino bílé volvo.

Popadla jsem ze zadního sedadla plášť do deště, a když jsem opouštěla pohodlí svého volkswagenu a opatrně vykročila ke Crystalinu autu, roztáhla jsem si plášť nad hlavou. Crystal se ohlédla, spatřila mě a stáhla okénko. Měla ustaraný obličej, vlasy vzadu nedbale svázané do drdolu.

Vypadala, jako kdyby se oblékala ve spěchu. Natáhla si na sebe džíny a šedou mikinu. „Už jsem byla v županu a pantoflích, když přijel ten policista,“ vyhrkla. „Chtěl mě sem dovézt policejním autem, ale já řekla, že radši pojedu svým autem. Co se tam děje?“

„Nic moc. Kde je Anica?“

„Musela se vrátit do školy. Pojďte si sednout dovnitř.“

Poděkovala jsem jí, otevřela dvířka a sedla si dopředu. „Jak vám je?“

„Jsem docela vyjevená.“

„Třeba v tom autě nebyl,“ prohodila jsem.

„Doufejme, že ne. Kdy jste sem dorazila?“ zeptala se, jako by mluvila ze spaní.

„Už dávno. V šest.“

„Říkali, že nemám spěchat. Když ten policista zazvonil, koukala jsem se na televizi.“

„To jste na tom dobře. Já umírám hlady. Jedla bych hřebíky.“

Crystal sáhla po přihrádce v palubní desce a otevřela ji. „Vemte si aspoň tohle.“ Vytáhla polámanou čokoládovou tyčinku a podala mi ji. „Jak to auto našli?“

„Objevila jsem ho já a zavolala na policii.“ Nalámala jsem tyčinku na pravidelné čtverečky a jeden si vložila na jazyk. Jak jsem tiskla měknoucí čokoládu na patro, připadalo mi, jako bych skoro četla písmeno H z nápisu HERSHEY’S vyrytého do ní.

Mlčely jsme. Potom se Crystal znovu zeptala: „To auto tedy ještě z vody nevytáhli?“

„Čekají, až přijede odtahový vůz.“ Snědla jsem písmeno E a strčila | zbytek čokolády do tašky.

Crystal napůl nešťastně a napůl unaveně vzdychla. „Já věděla, že je mrtvý. Bylo to jediné rozumné vysvětlení.

Říkala jsem vám, že by se jen tak nesebral a nenechal tady Griffa.“

„Crystal, ještě to auto ani nevylovili ven. Nevíme, jestli v něm je.“

„Je tam. Leila se zhroutí.“

„Jak to? Vždyť ho nemá ráda.“

„Jistě že ne. Jednala s ním jako s onucí. Jak se toho teď zbaví? Nevím, jak jí o tom vůbec mám říct.“

„Leila je tady. Vy jste ji u té silnice s Lloydem neviděla?“

Crystal se v sedě napřímila. „To jsem netušila. Kde?“

„Na druhé straně, asi o tři auta za námi.“

„Jdu se podívat, jak jí je.“ Crystal sáhla za sedadlo pro deštník a otevřela dvířka.

„Díky za tu čokoládu. Zachránila jste mi život.“

„Není zač.“

Přijel odtahový vůz. Jeho světla ozařovala silnici až k další zatáčce. Uklidila jsem se do auta a pozorovala, jak se odtahový vůz s řevem pozadu šine do kopce k vrcholu. Nedovedla jsem si představit, jak chtějí vytáhnout mercedes z vody a dostat ho nahoru po podmáčené stráni.

Otočila jsem se na stranu a přes zadní sedadlo se snažila zjistit, co dělá Crystal. Došla k Leile, která stála na kraji silnice s Lloydem. Lloyd jí držel rukou kolem ramen, ale v momentě, kdy uviděla Crystal, se rozběhla a skočila mámě do náruče.

Detektiv Odessa se objevil v nepromokavé bundě s kapucou na vršku kopce a začal sestupovat dolů. Zahlédl můj volkswagen a změnil kurz směrem ke mně. Natáhla jsem se a stočila okénko. Odessa došel k autu a nakoukl dovnitř. „Chtěl bych vás seznámit s detektivem Pagliou. Bude mít tenhle případ na povel.“

„Dobře,“ souhlasila jsem. Vyrolovala jsem okénko, vylezla ven, natáhla si pršiplášť a šla za Odessou do kopce.

„Ozvala se někomu Fiona?“ optala jsem se.

„Ne. Dali jsme vědět dceři. Tvrdila nám, že zavolá pár lidem a zkusí ji někde chytit. Jinak budeme muset čekat a doufat, že se vrátí domů.“

Vyškrábali jsme se posledních pár metrů na vrcholek kopce, tam se zastavili a společně hleděli dolů k přehradě.

Záře obřích reflektorů smazala barvy scenerie. Pod úhlem světla se zadek mercedesu v kalné vodě nemístně třpytil.

„Je v autě?“

„To zatím nevíme. Potápěč je ještě dole. Kousek od kraje je prudký sráz hluboký šest metrů. Auto se zachytilo na skále. Nebýt toho, skončilo by až na dně a měli bychom smůlu.“

Na hladinu se vynořil potápěč, vyndal si z pusy náustek a sundal si. brýle. Jakmile vylezl na břeh, chopili se ho koroner a nějaký další člověk a poslouchali, co viděl.

Odessa kývl: „Ten člověk, co stojí s koronerem, Je Paglia.“

„To mi došlo.“

Jako kdyby věděl, o čem se bavíme, se Paglia otočil a podíval se na nás. Omluvil se a vykročil po měkkém břehu, který už byl posetý stopami, naším směrem. Když k nám došel, napřáhl ke mně mku. „Paní Millhoneová, já jsem Jim Paglia.“ Měl hluboký, monotónní hlas. Odhadla jsem ho na něco přes padesát. Měl vyholenou hlavu a pihovaté čelo brázdily sem a tam svislé i vodorovné vrásky. Na nose mu seděly malé oválné brejličky s tenkou kovovou obroučkou.

Potřásli jsme si rukou a obšírně se pozdravili. „Jsme vám moc vděční. Jak jste se tady octla?“

Odessa mi zlehka položil ruku na rukáv. „Jen mluvte. Hned se vrátím.“

Sledovala jsem, jak rázně jde k potápěči a dává se s ním do hovoru. Obrátila jsem pozornost k detektivu Pagliovi, jehož pohled se neochvějně usadil na mé tváři. „Nevím, jak bych vám to celé popsala. Byla jsem u Lloyda. To je Crystalin bývalý manžel.“

„Leilin nevlastní otec.“

„Přesně tak. Leila dneska ráno bez dovolení odešla z internátní školy a Crystal se dovtípila, že má asi namířeno k němu. Řekla jsem Crystal, že se ji pokusím vystopovat, a začala jsem projíždět okolí u Little Pony Road a stojedničky. Musela jet stopem, protože jsem ji chytila, jak si to šine kolem silnice. Přemluvila jsem ji, ať si nasedne, že ji dovezu k Lloydovi. Když jsme tam dorazily, nebyl doma, a tak nás Leila pustila dovnitř. Lloyd bydlí támhle v tom domku se špičatou střechou,“ řekla jsem a ukázala rukou na druhou stranu přehrady. „Leila se dívala na televizi a já vylezla na půdu. Uviděla jsem dalekohled a napadlo mě, že se podívám. Překvapilo mě, když jsem přišla na to, kde jsem. Netušila jsem, že tamten kus Gramercy Lané leží jen přes přehradu od Fiony.

Když jsem se tedy podívala tím dalekohledem, uviděla jsem psa –vlčáka, jmenuje se Trudy. Viděla jsem ho tady, když jsem šla na návštěvu k Fioně. Ten pes stál tady u vody a štěkal jako blázen. Viděla jsem, že je rozčílený, ale neměla jsem potuchy, proč. Kromě Trudy jsem zahlédla támhle na tom balvanu v půlce svahu nějaké rýhy. Taky bylo kolem pocuchané křoví a podseknuté stromky. Napřed mě napadlo, že asi někdo nacouval k vodě s přívěsem, aby z něj mohl na vodu spustit loď, ale pak jsem si všimla té výstražné cedule a vzpomněla si, že koupání a ježdění na loďkách je tu zakázáno.“

Paglia si mě prohlížel a ve tváři měl vepsanou pečlivě promyšlenou vlídnost. „Pořád ještě nerozumím tomu, jak vás napadlo to auto.“

„Prostě mi to najednou sepnulo. Dr. Purcell byl naposledy viděn na klinice. Doslechla jsem se, že byl na cestě sem nahoru za Fionou, atak…“

„Kdo vám to řekl?“

„Jeden Purcellův přítel, jmenuje se Jacob Trigg. Dow mu povídal, že s ní má na ten večer smluvenou schůzku.“

„Mluvila jste s ní o tom?“

„No – ptala jsem se jí. Proč by ne? Pracuju pro ni. Měla mi to říct sama od sebe, hned jak si mě najímala.“

„Co ona na to?“

„Tvrdí, že Dow nepřijel. Říkala, že se asi špatně domluvili. Usoudila jsem, že se na tu schůzku vykašlal, a jí bylo trapné to přiznat.“

„Škoda, že to neřekla nám. Mohli jsme se poptat tady kolem. Třeba někdo to auto slyšel.“

Zaslechla jsem, jak za ním začal kvílet motor. Pomalu navíjel lano na naviják a táhl mercedes z jezera. Auto teď viselo ve vzduchu čumákem dolů, tři ze čtyř okének otevřená. Voda se řinula ven z každičké štěrbiny a skuliny.

Okno u řidiče bylo rozbité – ve spodní části ještě vězelo popraskané sklo, vrchní část chyběla. Na předním sedadle jsem zahlédla nejasnou siluetu člověka. Tělo bylo beztvaré, celé nafouklé a slizké. Obličej vyhlížel ven dírou v okénku, jako by se kochal pohledem do kraje. Po týdnech ve vodě bylo kdysi živé maso úplně bezkrevné a zářivě vybělené. Rychle jsem otočila hlavu a z úst se mi samovolně vydral jakýsi zvuk. Měl otevřená ústa a pokleslou čelist. Rty se naposledy, strnule špulily ve výrazu radosti či překvapení – nebo jako by vztekle křičel.

„Počkám v autě,“ zamumlala jsem.

Paglia mě neslyšel. Směřoval k mercedesu. Zřízenci z márnice ustoupili stranou. Koutkem oka jsem registrovala záblesky, jak policejní fotografka pořizuje dokumentaci. Už jsem se nemohla dál dívat. Obvykle si při podobných scénách po prvním návalu nevolnosti dokážu udržet odstup. Tady se mi to ale nedařilo. Nedovedla jsem setřást pocit, že se dívám tváří v tvář zlu. Purcell – tedy za předpokladu, že ta mrtvola je on – buď spáchal sebevraždu, anebo ho někdo zabil. Že by vyjel na kopec a sjel dolů do přehrady náhodou, bylo vyloučeno.

KDYŽ jsem se vrátila do bytu, bylo už po desáté. Policejní specialisté ještě pilně pracovali u přehrady, i když mě nenapadalo, co tam tak dlouho mohou dělat. Chvíli jsem se tam ještě motala a pak jsem vyrazila k domovu. Ne večeřela jsem. A vlastně jsem podle všeho ani neobědvala. Hlad se ozval a poté zase odezněl nejméně dvakrát během večera, a teď se vytratil docela. Nahradila ho bodavá bolest hlavy.

Déšť milosrdně ustal a oteplilo se. Z ulic se kouřilo, zvedala se z nich celá oblaka páry. Chodníky byly ještě mokré a z větví stromů tiše jako sníh odkapávala voda. Ve strouhách to vesele bublalo, a jak proud putoval do kanálů a do moře, kličkovaly mezi odpadky malinké říčky. Začala se dělat hustá mlha a svět vyhlížel poklidně a otupěle. Naše čtvrť mi připadala cizí, jako krajina k nepoznání změněná mlhou. Obraz se smrskl na dva rozměry a holé větve nebyly nic než inkoustové čůrky rozpité po papíře. Když jsem se chystala odemknout byt, zarazila jsem se. U

Henryho v kuchyni se svítilo a v okolní mlze tak zářil malý žlutý čtverec. Strčila jsem klíče do kapsy a přešla po kamenných dlaždicích k Henrymu.

Nakoukla jsem dovnitř skleněnou výplní zadních dveří. Seděl u stolu a sahal po sklence Jacka Danielse. Zavolala jsem: „Henry!“ a pak zaťukala na sklo. Pustil mě dál. Sundala jsem si kabát, pověsila ho přes opěradlo židle, a on zatím otevřel mrazák a vyndal hrstku kostek ledu. Hodil si led do sklenice a zalil ho novou dávkou whisky.

„Tak jak to jde? Vypadáte nějak zničeně.“ Usadil se u stolu.

„To taky jsem.“ Henry mi podal drink.

Poděkovala jsem a lokla si kořalky. Cítila jsem, jak ze mě padá napětí, a opožděně si uvědomila, jak moc jsem utahaná. Vrátila jsem mu skleničku a klesla na židli.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Našli jsme auto a mrtvolu dr. Purcella, tedy jestli je to on.“ Stručně jsem Henrymu vylíčila události, které vedly k mému objevu.

„Rozumím,“ řekl. „Tak co teď?“

„Dr. Yee ráno udělá pitvu. Nevím, kolik se toho z ní dozvědí, mrtvola je v příšerném stavu.“

Henry vzal skleničku a odnesl ji ke dřezu. Vypláchl ji a postavil na odkapávač. „Jo, mluvil jsem zrovna dneska večer s jedním vaším kamarádem.“

„Opravdu? A kdo to byl?“

Posadil se. „K Rosii přišel Tommy Hevener. Samozřejmě, že hledal vás, ale dali jsme se do řeči a docela si popovídali. Vypadá jako milý kluk, a je zamilovaný až po uši. Pořád se na vás vyptával.“

„Já bych se ho taky měla na leccos vyptat. Tommy a jeho bratr si totiž v Texasu najali jednoho kriminálníka, aby se k nim domů vloupal a ukradl všechny cennosti včetně šperků skoro za milion. Zloděj udělal, co mu uložili, a pak ten dům zapálil, aby zakryl stopy. Jednu věc mu ale hoši neřekli: že ve skříni jsou svázaní máma s tátou s roubíkem v puse. Udusili se kouřem a kolem všecko lehlo popelem.“

Henry zamrkal. „Ne. To nemůže být pravda.“

„Je to pravda,“ řekla jsem. „Dneska dopoledne ke mně do kanceláře přišla vyšetřovatelka od pojišťovny – jmenuje se Mariah Talbotová – a ukázala mi výstřižky z hatchetských místních novin.“

„Ale když je to tak, proč nejsou ve vězení?“

„Nikdy se nenašlo dost důkazů, a protože , hochy‘ z ničeho neobvinili, povedlo se jim vyinkasovat peníze za škodu způsobenou požárem, za životní pojistku a za dědictví. Suma sumárum si přišli na dva miliony dolarů. Jejich teta spolu s pojišťovnou připravují občanskoprávní žalobu. Doufají, že se jim povede z nich dostat aspoň to, co ještě zbývá.“

„Ale jak vědí, že ten zloděj rodiče nepřekvapil? Možná, že to on je svázal a dal jim roubík.“

„Po tom zloději se bohužel od té doby slehla zem. Podle jedné hypotézy ho zabili taky.“

„Jak si od nich něco můžete pronajímat?“

„O to mi právě jde. Podepsala jsem roční nájemní smlouvu a zaplatila na půl roku předem. Teď nemůžu vymyslet, jak z toho ven.“

„Řekni Lonniemu, ať se o to postará. On už si buďe vědět rady.“

„To je dobrý nápad,“ prohlásila jsem. „Tím to ovšem nekončí.“

„Proč ne?“

„Mariah si myslí, že mají ty šperky ještě pořád schované někde v té své zazobané vile. Doufá, že se mi povede objevit sejf, aby policie dostala povolení k domovní prohlídce. Tvrdí, že Hevenerovým už skoro došly peníze. Doufá, že se pár šperků pokusí prodat. Jelikož nahlásili jejich ztrátu, nebude to vypadat dobře. Jestli se jí podaří to • narafičit tak, aby odkryli karty, přijdou si pro ně policajti se zatykačem.“

„A jak to chce narafičit?“

„Ale. Ona to nijak nenarafičí. Chce, abych to udělala já.“ Vylovila jsem z džínů kousek papíru, který mi dala Mariah. „Dala mi jméno překupníka v Los Angeles a požádala mě, jestli bych se o něm před nimi jako náhodou nezmínila.“.

Henry si vzal lístek, na kterém stálo jméno klenotníka. „Ten Cyril Lambrou má zastavámu?“

„Je to klenotník. Mariah říká, že vede legální– živnost. Taky ale obchoduje s kradeným zbožím, pokud mu za to stojí.“

„A proč jim tu adresu nemůže dát sama?“

„Protože vědí, co je zač, a nikdy by jí to nezbaštili.“

„Ale proč vy?“

Henryho tón začínal být bojovný a já cítila, jak se červenám. „Protože Tommy má o mě zájem.“

„Ale oni poznají, že je v tom nějaká zrada. Zmíníte se jim o klenotníkovi. Oni ty věci zastaví a chviličku potom je zatknou a strčí za mříže? Vy si snad děláte legraci?“

„Tou dobou už bude pozdě. To už budou sedět.“

Henry se rozčíleně opřel o opěradlo a zavrtal do mě pohled. „Nedělejte to. Nepleťte se do toho. Nic vám po tom není.“

„Neřekla jsem, že to udělám.“

„Jak ten sejf najdete? Budete se muset dostat do domu.“

„Tommy mě tam už jednou vzal. Jenom ho musím přesvědčit, aby mě tam vzal znovu.“

„Ale proč na sebe brát takové riziko? Nechtěl bych vás vidět o samotě ani s jedním z nich.“

„Henry, slibuju vám, že nic neuspěchám. Ještě jsem ani nevymyslela, co mu řeknu.… Tedy, pokud do toho půjdu.“

„Proč nastavovat krk? Ty peníze přece nepotřebujete.“

„O peníze nejde. Nechme toho. Děláte si moc velké starosti.“

„A vy si zase starosti neděláte vůbec žádné!“

STŘEDU jsem skoro celou strávila vyřizováním různých prkotin. V šest ráno se mi podařilo mezi dvěma lijáky absolvovat svých pět kilometrů. Potom jsem jela do tělocvičny. Přišla jsem domů, uklidila, dala si snídani a do kanceláře dorazila ve čtvrt na deset. Většinu dne jsem strávila papírováním. Dala jsem si taky do pořádku měsíční složenky, které jsem zaplatila s obvyklým pocitem vítězství. Ráda si držím bídu hezky od těla.

Kancelář jsem opustila těsně před třetí hodinou a zamířila jsem do banky. Šek, který jsem vypsala Hevener Properties, ještě nebyl proplacený. Zablokovala jsem ho, vrátila se do kanceláře a napsala Richardovi krátký omluvný dopis, ve kterém jsem mu oznámila, že se změnily okolnosti a že si od něj nakonec prostory nepronajmu.

Mohl by mě klidně žalovat o odškodné, ale nepřipadalo mi to pravděpodobné. Ve své situaci se jistě raději vyhne soudním sporům. O půl šesté jsem zavřela krám. Cestou domů jsem to vzala kolem hlavní pošty a hodila zalepený dopis do schránky před budovou. Dvanáct minut nato jsem dorazila do bytu a připadala si o něco veselejší než celý den.

Než jsem odemkla dveře, zaklepala jsem na okno Henryho kuchyně, ale nebylo po něm ani vidu, ani slechu.

Ucítila jsem ovšem vábivou vůni jedné z jeho vyhlášených specialit, a tak mi bylo jasné, že nešel nikam daleko.

Vrátila jsem se ke svému bytu a vstoupila dovnitř. Na záznamníku rozpustile blikalo světýlko, že tam mám nějaký vzkaz. Stiskla jsem tlačítko a nechala si ho přehrát.

Tommy Hevener.

„Ahoj, to jsem já. Pořád na tebe myslím. Zkusím tě chytit pozdějc. Brnkni mi, až přijdeš domů.“

Vzkaz jsem okamžitě vymazala a přála si: kéž bych tak mohla stejně rychle vymazat i jeho.

Šla jsem do kuchyně. Sobotní plechovka rajčatové polévky byla poslední, takže jsem už předem věděla, že k jídlu doma nic není. Sebrala jsem tašku a vyrazila ven. Večeře u Rosie – to bude moc příjemná změna.

Mžilo a večerní vzduch byl cítit sklepním vlhkem. S přestávkami pršelo už celých šest dní. Zem byla nasáklá a hladina potoků sahala vysoko. Voda v nich hlasitě šuměla a odplavovala různé haraburdí. Pokud déšť na pár dní neustane, vylije se voda z břehů a zaplaví nízko položené okolí.

U Rosie byla v lokále hlava na hlavě. Hluk vystoupil na pronikavou, protivnou úroveň, která jako by odrážela rostoucí popudlivost lidí. Už měli dost pláštěnek, gumáků a plísňových spor, ze kterých se jim rozjížděly alergie až kašlali a smrkali jako diví, a ucpávaly se jim dutiny.

Nechala jsem deštník opřený o zeď u vchodu do restaurace. Shodila pršiplášť a pověsila ho. Když jsem prošla vnitřními dveřmi, uviděla jsem u jednoho stolu vpředu Tommyho Hevenera. Připadala jsem si jako zahnaná do kouta a zacloumala se mnou zlost. Jak mám docílit toho, aby mi zmizel ze života? Popíjel Martini a náhle si mě všimnul.

Zarazila jsem se na místě a nastala půlvteřinka nerozhodnosti, poněvadž druhý člověk, kterého jsem uviděla, byla Marian Talbotová, která seděla v boxu vzadu. Nápadné šedé vlasy skrývala tmavá, střapatá paruka a modré oči maskovaly brýle s plastikovými obroučkami ozdobenými napodobeninami drahokamů. V plášti do deště, který měla na sobě, vypadala obtloustle. Jakmile se naše oči setkaly, ihned se zvedla a přesunula se na opačnou stranu stolu, takže k nám seděla zády. Urychleně jsem prošla lokálem a posadila se k Tommymu.

Vzal mě za ruku a do pravé dlaně mi vtiskl polibek. Málem jsem se rozklepala – ne vzrušením, ale hrůzou. To, co mi předtím připadalo svůdné, bylo teď jen lacinou sou.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak Mariah opouští box a jde na toaletu. Podepřela jsem si bradu rukou. „Máš čas na večeři? Mohli bychom zase jít k Emilovi. Nebo zkusíme něco jiného.“

„Napřed mi kup drink a pak si o tom promluvíme,“ řekl.

Ukázala jsem na jeho skleničku. „Co piješ?“

„Martini s vodkou.“

Vzala jsem od něj prázdnou sklenku a vstala. Došla jsem k baru, kde se otáčel Henryho bratr William. Čepoval pivo a míchal koktejly. Objednala jsem dvě Martini s vodkou a řekla jsem: „Mohl byste pro mě něco udělat? Až to namícháte, odnesl byste to prosím vás tomu pánovi v šedivém svetru? Řekněte mu, že jsem na záchodě a že se hned vrátím.“

„Pro vás cokoli,“ pravil William.

Pokračovala jsem na toaletu. Mariah stála u umyvadla a před zrcadlem si upravovala paruku.

„Co tomu říkáte?“ optala se mě.

„Dost chabý převlek. Všimla jsem si vás, hned jak jsem vlezla dovnitř. Co tady proboha děláte? Víte, že jste všecko málem zpackala?“

„Zkoušela jsem vám volat, ale byl tam jen záznamník. Nechtěla jsem vám nechávat vzkaz. Člověk nikdy neví, kdo bude u toho, až se to bude přehrávat. Napadlo mě, že bude jednodušší vás hledat tady. Vejdu do dveří a říkám si, že je všechno fajn, a najednou tam sedí on. Myslíte, že ho dokážete odvést pryč?“

„Dělám, co můžu, ale nelíbí se mi to. Snažím se ho setřást, a teď se k němu musím lísat, abych vás kryla.“

„Život není peříčko.“ Pro sebe se usmála. „Mám dobré zprávy. Všechny kreditní karty už mají skoro na nule.

Dělají jen minimální platby a sotva se drží nad vodou.“

„Jsou na mizině?“

„Brzo to tak dopadne, jestli s tím něco neprovedou.“ Naše pohledy se potkaly v zrcadle. „Asi jste ještě nestihla říct Tommymu o tom překupníkovi?“

„A ani to dělat nehodlám. S tím vám nepomůžu, nezlobte se.“

„Jen se nebojte – dostanu je s vaší pomocí i bez ní.“

„Čím to, že z toho zničehonic děláte osobní záležitost?“

„Vražda je osobní záležitost. Uráží mě, když si někdo jako oni běhá na svobodě, jako by se nechumelilo.“ Oči za brýlemi měla jasně modré a ocelově chladné. „Radši jděte. Čeká na vás váš princ.“

Vyšla jsem ven, probila se davem a vrátila se ke stolu, kde čekal Tommy. Přisedl si k němu Henry a usrkával svou obvyklou sklenku Black Jacka s ledem.

Sedla jsem si. „Dobrý den, Henry. Před chvílí jsem na vás bušila, ale asi jste mě neslyšel.“

„Odběhnul jsem si na trh. Potřeboval jsem čerstvou petrželku do dušeného masa.“

„Henry je vyhlášený kuchař,“ řekla jsem směrem k Tommymu, ačkoli podívat se mu do očí jsem nedokázala.

Zdvihla jsem skleničku s Martini a maličko se napila. Když jsem ji stavěla zase na stůl, musela jsem ji přidržet, aby se nekymácela.

Henry se na mě podíval přes stůl a vyměnili jsme si krátký pohled. Věděla jsem, o co mu jde. Odmítal dopustit, abych se vybavovala s nepřítelem bez doprovodu. Zadíval se na dno sklenice: „Jo mimochodem, ptal jsem se vám na tu věc, co jste chtěla.“

„Hmm,“ kývla jsem a v hlavě mi to šrotovalo: „Věc? Jakou věc?“

„Zkuste člověka, který se jmenuje Cyril Lambrou. Má obchod v centru Los Angeles. Ta paní, se kterou jsem mluvil, tam prodala spoustu šperků po matce. Skoro vůbec je nenosila a už ji nebavilo platit nehorázné pojistné.“

Na okamžik jako bych tam snad ani nebyla. Vycouvám z těch piklů od Mariah a Henry tady zatím líčí návnadu. Věděla jsem, proč to dělá. Když budou mít jméno toho klenotníka od něj, jak by pak, až se to zvrtne, mohli obviňovat mě? Henry strávil s Tommym včerejší večer. Tommy mu věří.

„To ji chápu. Sama platím pojišťovně majlant, a ty peníze by se mi hodily,“ řekla jsem, ale neznělo to věrohodně.

Henry zatím vesele pokračoval, jako podvodník, který napaluje důvěřivce. „Sám jsem tomu člověku volal a hezky jsme si popovídali. Popsal jsem mu ten diamant a jeho to rozhodně zajímalo. Vím, že vám na tom prstenu moc záleží, ale musíte to brát realisticky.“

Vyschlo mi v puse. „Kolik? Dal vám nějaký odhad?“

„Mezi osmi a deseti tisíci. Říkal, že záleží na tom kameni a taky na tom, jestli ten šperk bude moct udat, ale zapřísahal se, že vás neošidí.“

„Ten prsten má pětkrát větší cenu,“ řekla jsem rozhořčeně.

Henry pokrčil rameny. „Poptejte se jinde, jestli chcete. Jsou i jiní klenotníci, ale jak se říká, lepší lotr, kterého znáte.“

„Možná. Rozmyslím si to.“

Tommyho výraz se nezměnil. Udržoval si zdvořilý odstup a nezajímal se o náš hovor víc, než by se zajímal každý jiný nezainteresovaný člověk.

Henry se zvedl. „No, radši poběžím, než se mi to maso doma připálí.“ Věděla jsem, že mě tam nechce nechat, ale netroufal si zůstat déle. Henry a Tommy spolu prohodili pár vět na rozloučenou a než jsem se nadálá, byl Henry pryč. Potřebovala jsem zmizet

„Víš, Tommy, já mám ještě nějakou práci. Budu tu večeři muset nechat plavat.“

Představa večera s ním o samotě byla nesnesitelná. Mariah už určitě bude pryč, a jestli ne, je to její problém.

„Proč jseš najednou tak nevlídná?“ Upřeně se na mě díval. „On ti na mě někdo něco řekl?“

Cítila jsem, jak mi tuhne čelist. „A co by to mělo být, Tommy? Ty přede mnou něco skrýváš?“

„Ne. Samozřejmě, že ne. Ale lidi si leccos navymýšlí.“

„No, já ale ne. Když říkám, že mám práci, tak se můžeš spolehnout, že je to pravda.“

Stiskl mi rukou prsty. „Tak radši běž. Zavolám ti zítra. Anebo ještě líp, ty zavolej mně.“

„Fajn.“

Oba jsme současně vstali. Tommy se navlékl do kabátu a vzal do ruky svůj deštník. Když jsme došli k východu, sebrala jsem si deštník a pršiplášť. Tommy mi podržel dveře. Rozloučení jsem pojala krátce. Obrátila jsem se k domovu a on vyrazil opačným směrem. Přinutila jsem sejít vycházkovým krokem, ačkoli se mi chtělo vzít to poklusem a dostat se od něj rychle co nejdál.

DOŠLA jsem do bytu a zamkla se zevnitř. Sedla jsem si ke stolu a vyhrabala vizitku Mariah Talbotové. Z kontaktu s ní jsem byla nervózní. Tommy mě okamžitě začal podezírat. Záhadným způsobem, jako to dovedou všichni psychopati, si hned všiml, že z něj mám strach, a chytil se toho. Teď určitě přemýšlí nad tím, kdo anebo co může za to, že se k němu najednou chovám jinak.

Seděla jsem u stolu a vytočila texaskou předvolbu a pak číslo na vizitce, kterou mi dala Mariah. Věděla jsem, že ji nezastihnu, ale aspoň jsem jí mohla nechat vzkaz, ať se mi ozve. Myslela jsem na to, jak obratně Henry vybalil jméno překupníka. Lhal stejně jako já, a se stejnou šikovností. Otázka ale byla, jestli Tommy ten tip použije.

DRUHÝ den v devět ráno jsem zavolala Fioně. Samozřejmě jsem ji nezastihla. Nechala jsem jí vzkaz, že doufám, že se mi podaří vystopovat těch třicet tisíc dolarů, které zmizely z Purcellova účtu. Naznačila jsem také, že tu krádež má zřejmě na svědomí někdo z Crystaliny rodiny. Navrhla jsem, že na tom případu odpracuji ještě dalších pár hodin, pokud tedy bude souhlasit s dalšími výdaji. Doufala jsem, že Fiona využije možnost očernit Crystal nebo aspoň někoho, na kom Crystal záleží. A jestli ne, budu v pátrání nejspíš pokračovat tak jako tak, jen pro své vlastní uspokojení. V téhle branži nejde vždycky jenom o peníze.

Když jsem vyprázdnila pracovní diář a vyřídila vzkazy na záznamníku ze včerejška, bylo těsně před polednem.

Došla jsem na policejní stanici a doufala, že chytím detektiva Odessu, dříve než půjde na oběd. Jenže se ukázalo, že Odessa ještě s jedním detektivem odešli pět minut před tím, než jsem dorazila. Zeptala jsem se policisty ve službě, jestli netuší, kam šli. „Asi do Děl Mař. Jestli ne, tak zkuste Arkádu.“

Položila jsem na stůl vizitku. „Díky. Kdybych se s ním minula, vyřídil byste mu, ať mi zavolá?“

„Jasná věc.“

V Děl Mař nebylo po Odessovi ani stopy, a tak jsem se otočila a přesunula o kousek dál do Arkády, což byl krámek se sendviči velký jako krabička od sirek. Měli tam jen pult, tři stolky a různorodé drátěné židle. Detektiv Odessa se hrbil nad červeným plastikovým táckem, na kterém ležel obří hamburger zabalený v papíru a kopec hranolek. U stolu s ním seděl detektiv Jonah Robb.

S Jonahemjsem se seznámila asi před čtyřmi roky. Tehdy pracoval v oddělení pohřešovaných osob a já zrovna jednoho pohřešovaného hledala. Mezitím ho přeložili na oddělení vražd, povýšili na poručíka a udělali z něj vedoucího týmu – byl to tedy Pagliův šéf. V době, kdy jsme se poznali, procházelo Jonahovo manželství, které připomínalo houpačku, zrovna další krizí. Nějaký čas jsme si tak u mě doma užívali voňavého povlečení. Potom se jeho žena Camilla vrátila a s ní i jejich dvě dcery.

Vince Odessa si mě všiml a zamával na mne.

„Dobrou chuť, pánové,“ pozdravila jsem.

Odessa máchl rukou. „Posaďte se. Dáte si oběd?“

Jonah ke mně pohotově přisunul svůj plastikový tácek. „Klidně si půlku vem. Camilla do mě hučí, ať držím dietu.“

Posadila jsem se vedle něj a obhlédla nabízený sendvič: slanina, hlávkový salát a rajče potřené hustou kořeněnou omáčkou z avokáda a vrstvami majonézy. Přihodila jsem k té směsi mocný poprašek soli. Ráda dávám zabrat ledvinám.

„Zrovna jsme mluvili o Purcellovi,“ řekl Odessa. „Jonah byl u pitvy.“

„Spíš u toho, co ji vzdáleně připomínalo. Mrtvola byla v takovém stavu, že dr. Yee prý nemůže udělat biochemické ani biofyzikální testy. Celkově to vypadá, že zemřel následkem jediné střely z bezprostřední blízkosti do hlavy.

Zbraň jsme našli na předním sedadle. Revolver Charter Arms Bulldog .357 Magnum s jediným vystřeleným nábojem. Patrona byla ještě v bubínku. Yee říká, že byl pravděpodobně mrtvý, ještě než se dostal do vody.“

„Ten revolver byl jeho?“ zeptala jsem se.

Jonah si utřel ústa. „Koupil ho před tím, než se rozešel s Picnou. Crystal mu kvůli dítěti nedovolila, aby ho měl doma. Myslí si, že ho měl buď v šuplíku u stolu v práci, anebo v přihrádce v palubní desce auta.“

Odessa konstatoval: „Snažíme se teď přijít na to, jak se vůbec dostal nahoru k přehradě.“

Zvedla jsem ruku. „Údajně se měl stavit za Fionóu. Fiona říká, že nepřijel, ale je možné, že lže.“

Odessa přikývl. „Nemyslete si, že nám uniklo, že se ten chlap našel mrtvý prakticky u ní na dvorku.“

„A taky má jako jediná nárok na jeho životní pojistku. Byla to součást rozvodové dohody,“ pravil Jonah.

„Kolik to dělá?“

„Milion.“

„Zabít ho jenom kousek od domova by bylo trochu riziko, ne?“ poznamenala jsem.

„Třeba právě v tom je ten půvab,“ řekl Jonah. „Mohl to udělat někdo jiný. Vylákat ho tam nahoru a pak mu prostřelit hlavu.“

Odessa se zakřenil. „Jak bys ho tam asi dostal?“

Jonah prohlásil: „Jel bych tím samým autem. Domluvíš si schůzku, řekneš, že si chceš promluvit někde, kde je klid, a požádáš, ať tě sveze.“

„Jak se dostaneš v té tmě po silnici zpátky?“

„Pěšky. Není to tak daleko,“ opáčil Jonah.

„A co když tě někdo uvidí?“ namítla jsem.

„Možná, že byli dva,“ uvažoval Odessa. „Jeden se s ním nahoře sejde a odstřelí ho, a ten druhý zatím čeká v autě zaparkovaném někde u silnice.“

„Ale když přibereš dalšího komplice, zvýší se tím riziko, nebo ne?“

„Záleží na tom, kdo ten komplic je.“ Jonah usrkával kolu.

„Ale Purcell měl taky trable s federálkou a hrozil mu veřejný skandál,“ pokračovala jsem. „Určitě musel uvažovat o sebevraždě. Být na jeho místě, vás by sebevražda nenapadla?“

Jonah konstatoval: „Asi jo.“ Při té vidině se zrovna nerozjásal. „Hoši ještě dělají na tom mercedesu. Měl přes nohy hozenou takovou mohérovou deku a na podlaze před sedadlem spolujezdce se válela prázdná láhev od whisky.

Světla vypnutá. Klíčky v zapalování otočené do pozice.nastartováno‘. Průkaz totožnosti i peněženku měl u sebe.“

„Přišli ještě na něco dalšího?“ optal se Odessa.

„Už skoro na nic. Tvrzené sklo okénka u řidiče bylo popraskané –tam, kudy vylétla kulka ven. Pár střepů chybělo, ale většina zůstala nepoškozená. Poslal jsem k přehradě dva kluky s detektorem kovu a doufám, že ji najdou.

Okénko u spolujezdce a obě zadní okénka byla stažená. Asi proto, aby dovnitř rychleji natekla voda.“

Odessa zmuchlal ubrousek. „Ta sebevražda se mi nezdá.“

Jonah pravil: „Řekněme, že se zastřelil. Jak se mu pak povedlo potopit auto? A proč by to vůbec dělal?“

„Třeba mu to bylo trapné,“ řekl Odessa. „Stydí se, že se chce zabít, a tak se snaží, aby zmizel beze stopy.“

„Co to okénko u řidiče? Proč ho nechávat zavřené, když všechny ostatní stáhne dolů?“

„Aby tlumilo zvuk výstřelu,“ nadhodila jsem.

„Jasně, ale proč by se měl starat, jestli někdo uslyší výstřel?“

„Jedno okénko by toho stejně moc neztlumilo, když jsou tři ostatní dokořán,“ podotkl Odessa.

Jonah se rozzářil: „Přesně tak. Nelíbí se mi, že je to všecko tak komplikovaný. Zastřelit se před tím, než se půjdu utopit? Proč se zabíjet nadvakrát?“

„Lidi to dělají pořád,“ poznamenal Odessa. „Spolykají hromadu prášků a strčí hlavu do igelitového pytle. Namíchají si vodku s valiem a pak si podřežou žíly. Když jedno selže, zafunguje to druhé.“

„A ještě něco. Nelíbí se mi ta láhev whisky. Když to někdo chce skoncovat, proč se napřed potřebuje napít?“

„Aby uklidnil nervy?“ navrhla jsem. „A Purcell pil. Jeden jeho kamarád mi řekl, že když se před časem ztratil, byl se léčit v protialkoholní léčebně. Myslím, že asi tak v posledním půl roce do toho spadl zas.“

Jonah by se ještě pořád dohadoval. „Vrtá mi hlavou, že nenechal žádný dopis. Byl zoufalý, to jo, ale byl to slušňák. Co kdyby se to auto nikdy nenašlo? Proč by nechával všechny v nejistotě? A proč sjet s autem na dno jezera?“

„Fajn,“ prohlásil Jonah. „Řekněme, že ho zabil někdo jiný. Zastřelíš chlapa, vyskočíš ven, postrčíš auto a pošleš ho dolů z kopečka.“

Odessa souhlasil: „Když se na to podíváme jako na vraždu, pak to utopené auto dává mnohem větší smysl.“

„Vrah předpokládá, že auto zmizelo navěky,“ řekla jsem.

„No ano. Najednou se to ale pořádně zašmodrchá. Auto se najde a on si teď bude muset poradit v situaci, se kterou nepočítal.“

„Jestli hledáte motiv, tak jsem slyšela, že prý Crystal měla s někým poměr,“ přidala jsem se.

„S kým?“

„Se svým osobním trenérem. Trénovala s tím člověkem asi před osmi nebo deseti měsíci.“

Odessa se podíval na hodinky. „Sakra, už musím letět.“ Zvedl se. „Uvidíme se na stanici.“

„Taky bych měl jít. Jdeš tím směrem?“

„Jo, jestli ti to nevadí.“

Přehodila jsem si tašku přes rameno a chvíli jsme kráčeli mlčky. „Ty si fakt myslíš, že ho někdo zavraždil?“ zeptala jsem se.. „Myslím, že z toho budeme vycházet, dokud nám to někdo nevyvrátí.“

VRÁTILA jsem se do kanceláře. Fiona mi nechala vzkaz a povolila mi další dvě hodiny, ale ani o minutu víc. Posadila jsem se do otočné židle a civěla na telefon. Nechtělo se mi volat Crystal uprostřed nastalé situace, ale nakonec jsem číslo do domu na pláži vytočila. Anica se ozvala po dvou zazvoněních.

„Anico, tady je Kinsey. Jak je na tom Crystal?“

„Sesypala se. Myslím, že ji dostalo to, že už ho opravdu nikdy neuvidí. Celou dobu vykládala, že se mu určitě něco stalo, ale v duchu se při tom určitě pořád modlila, aby to nebyla pravda.“

„A Leila? Jak to snáší?“

„No znáte ji. Seděla nahoře v pokojíčku, poslouchala na plné pecky muziku a všechny tím vytáčela. Nakonec jsem zavolala Lloydovi a poprosila ho, ať pro ni přijede a vezme si ji dneska k sobě.“

„Jak to bude s pohřbem?“

„Crystal mluví o sobotě, pokud se jí povede všecko zařídit. Bude muset dát oznámení do novin a zařídit kněze.

Před chvilkou jsem volala do márnice, říkali, že si ho vyzvednou. Chce objednat kremaci –tedy, ne že by měla moc na vybranou.“

„To asi nemá.“.

„Co se mu stalo? Detektiv Paglia mi to neřekl, ale předpokládám, že se utopil.“

Jako by se mi na chviličku zastavilo srdce. „No, já nevím. Ještě na tom pracují. Můžu vám zatím s něčím pomoct?“

Ta otázka zněla falešně dokonce i mně samotné, a to jsem na lži dost otrlá. Ale potřebovala jsem odvést její pozornost jinam.

„Teď zrovna ne, ale stejně vám děkuju. Asi bych už měla končit. Ale řeknu Crystal, že jste volala.“

„Dokud vás mám na drátě, mohla bych se vás na něco zeptat? Crystal mluvila o nějaké schránce na poště, kterou mívala najatou ve městě. Potřebovala bych její číslo a adresu, kde je.“

„Vydržte chviličku.“ Anica položila dlaň na mikrofon sluchátka a já slyšela, jak se s někým tlumeně baví.

Pak odkryla mikrofon. „PO. box 505. Crystal říká, že to je u společnosti Mail & More v nákupní zóně Laguna Plaza. Dejte jí vědět, co tam najdete.“

„Samozřejmě.“

Sotva jsem telefon položila, okamžitě zazvonil.

Ozvala se Mariah Talbotová: „Dobré odpoledne přeju. Tak jak to jde?“

„Situace je asi taková.“ Popsala jsem jí rozhovor z předchozího večera u Rosie, kdy Henry nastražil past s losangeleským klenotníkem.

„Myslíte, že na to Tommy skočil?“

„Nemám tušení. Řekla jsem si, že vám o tom musím dát vědět, protože naposledy, co jsme spolu mluvily, jsem vám říkala, že vám nepomůžu. Rozjelo se to ale jen proto, že se do věci vložil Henry.“

„To od něj byl parádní kousek. Když ten tip přišel od něj, Tommymu rozhodně nedojde, že je to podfuk,“ řekla Mariah. „Kde jste s panem princem skončila? Doufám, že ne v ložnici.“

„To v žádném případě,“ prohlásila jsem. „Zrušila jsem plánovanou večeři, což se mu nelíbilo. Dělal, že mu to nevadí, ale byl naštvaný. Jo kdybych tak věděla, jak se toho chlapa zbavit, aniž bych vzbudila podezření.“

„Hodně štěstí. Tohle vám u něho vážně jen tak neprojde. Tommy je totální egocentrik. Se ženskými se zásadně rozchází on, ne ony s ním.“

„Je jak pavouk. Jakmile někam přijdu, vždycky se odněkud vyplíží.“

„A co čekáte? On i Richard jsou oba švihlí. Víte, radši by přišli o všecko, než aby viděli toho druhého, jak si užívá. Jednou v tom byla holka, a chudák skončila na hřbitově.“

„To jste mě fakt rozveselila, ale já balím fidlátka. Volala jsem vám, abych vám řekla, jak si věci stojí, kdyby se náhodou jeden z nich rozhodl do toho jít.“

„Ale jděte. Nemůžete mě v tom nechat, když jsme to už jednou nakously. Co ten sejf? Musíte vydržet, než ho najdete.“

„Děkuju, nechci. Pracovat s vámi mi bylo potěšením,“ řekla jsem a zavěsila. Zvedla jsem oči a uviděla, jak u dveří stojí Richard Hevener. Neměla jsem tušení, jak dlouho už tam je, a nepamatovala jsem si, jestli jsem v poslední fázi rozhovoru vyslovila jeho nebo Tommyho jméno. Že jsem neoslovila jménem ji, jsem věděla téměř jistě.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho a snažila se působit bezstarostně.

„Co je tohle?“ Hodil na stůl můj dopis…

Začalo mi bušit srdce. „Mám kvůli tomu výčitky. Já tu kancelář nechci. Myslela jsem, že to vezmu, ale vzít to nemůžu.“

„Podepsala jste smlouvu.“

„Já vím, a omlouvám se, že vám komplikuju život…“

„Tady nejde o to, jestli mi komplikujete život. Máme spolu nějakou dohodu.“

„Co ode mě chcete?“

„Chci, abyste dodržela podmínky smlouvy, kterou jste podepsala.“

„Víte co? Promluvte si o tom s mým právníkem.

Jmenuje se Lonnie Kingman. Má kancelář támhle přes chodbu.“ V chodbě za ním se objevila Ida Ruth. „Děje se něco?“ Richard procedil mezi zuby: „Vůbec nic. Jsem si jistý, že pro tenhle drobný problém brzy najdeme ideální řešení.“ Vycouval z místnosti a dával si pozor, aby se ani nedotkl Idy Rum, když kolem ní procházel.

„Co mu je?“ zeptala se. „Je to nějaký magor, nebo co?“

„Kdyby jen to. Jestli se tu ještě někdy ukáže, zavolej policii.“

S e d m

LAGUNA Plaza je postarší nákupní zóna ve tvaru písmene L. Zaparkovala jsem svůj volkswagen na prázdném místě přímo před kanceláří firmy Mail & More, která inzerovala pronájem soukromých poštovních schránek, příjem a přeposílání pošty, xeroxování, notářství, výrobu vizitek a razítek a nepřetržitý provoz sedm dní v týdnu.

Interiér se dělil na dvě velké místnosti přepažené skleněnou stěnou se zamykatelnými skleněnými dveřmi. V prostoru napravo se nalézal pult a za ním obyčejně zaměstnanec, který měl na starosti balicí a zásilkovou službu.

Zaměstnanec byl momentálně pryč. Nikde nebyla ani noha.

Přešla jsem ke skleněné stěně a nahlédla do vedlejší místnosti, která vyhlížela jako úl plný poštovních schránek.

Všechny měly skleněná dvířka s čísly. Na zdi vzadu zel otvor, do něhož se házely dopisy a menší balíčky.

Postupovala jsem podle čísel a nalezla schránku číslo 505. Předklonila jsem se a podívala se zkoseným skleněným okénkem dovnitř. Neviděla jsem tam žádnou poštu, ale naskytl se mi pohled do místnosti za schránkami. Obcházel tam nějaký člověk a z hromady, kterou držel v ruce, rozděloval do schránek dopisy. Když dorazil k mé řadě, zaklepala jsem na skleněné okénko číslo 505.

Zaměstnanec se sklonil, takže měl obličej ve stejné výšce se mnou.

„Mohla bych s vámi mluvit? Potřebovala bych s něčím pomoct,“ požádala jsem ho.

Ukázal ode mě napravo: „Pojďte k té schránce na balíčky.“

Oba jsme se tam přesunuli. Schránka byla ve výši prsou. „Co potřebujete?“ optal se mě.

Prostrčila jsem otvorem vizitku, aby viděl, kdo jsem. „Sháním informace o lidech, kteří si pronajali schránku číslo 505.“

Vzal si mou vizitku a studoval ji. „Kvůli čemu?“

„Jde o vyšetřování vraždy. Chtěla bych se jen mrknout na nájemní smlouvu, abych viděla, kdo si tu schránku pronajímá.“

„Proč?“

„Jediné, co potřebuju zjistit, je, kdo vyplnil ten formulář.“

„Takové věci já nesmím.“

„Nemohl byste udělat výjimku? Mohlo by nám to opravdu hodně usnadnit situaci.“

Viděla jsem, jak se zahleděl na zem. Vypadal na čtyřicet. Na to, aby dělal tuhle práci, už byl až moc starý. Uměla jsem si představit, co se mu honí hlavou. Předpisy jsou předpisy, i když osobně jsem pochybovala o tom, že pro podobné požadavky mají nějaká zvláštní pravidla. Nebyl to federální zaměstnanec a na svou práci nepotřeboval bezpečnostní prověrku. Bude tedy rád, jestli si za hodinu vydělá jen o padesát centů víc, než je minimální mzda.

„Před chvilkou jsem mluvila s policií a řekla jim, že se sem půjdu zeptat, a oni mi to povolili,“ naléhala jsem dál.

Žádná odpověď.

„Dám vám dvacku.“

„Tak si počkejte.“

Zmizel, a čas se táhl jako věčnost. Vytáhla jsem z peněženky dvacetidolarovku, podélně ji přeložila, ohnula a pověsila do otvoru schránky. Čekala jsem a celou dobu stála zády ke stěně a bedlivě pozorovala vchod. Chviličku jsem se obírala představou, že výlohu kanceláře najednou prorazí Richard Hevener ve svém sporťáku a rozmázne mě po zdi na maděru.

„Madam?“

Zaměstnanec se znovu objevil a z otvoru zmizela bankovka. Měl nájemní smlouvu, ale držel ji za zády. Zkusila jsem se ho vyptat na pár jednoduchých věcí, aby se přestal cukat. Tomu se říká, že detektiv zahajuje.milostnou předehru‘. „Jak se to vlastně dělá? Člověk přijde a zaplatí nájemné na rok dopředu?“

„Tak nějak. Dá se to taky udělat poštou. Házíme do schránek oznámení, že se blíží termín, kdy se má zaplatit roční poplatek.“

„Platí se v hotovosti?“

„V hotovosti nebo šekem. To je nám jedno.“

„Takže vy vlastně někdy toho člověka, co si schránku pronajímá, ani nevidíte?“

„Většinu jich nevidíme. Nám je jedno, co jsou zač, dokud platí, když mají.“

„Můžete prostrčit ten formulář tou schránkou, abych na něj líp viděla?“

„Ne. Nesahejte na něj. Nechám vás ho půl minuty prohlížet, ale víc toho pro vás udělat nemůžu.“

Podržel kartu u schránky na své straně a natočil ji tak, abych na ni viděla. Formulář byl naprosto primitivní.

Podpis na konci byl pravděpodobně Dowův, ale údaje nad ním nevyplňoval on. Rukopis byl Leilin, s šikmými t a širokými i. No podívejme.

„Můžete udělat ještě jednu maličkost?“ požádala jsem. „Plivnul byste si na prst a přejel přes ten podpis?“

„Proč?“

Ten chlap byl horší než čtyřleté děcko. „Protože by mě zajímalo, jestli je psaný perem anebo jen okopírovaný na kopírce.“

Zamračil se, olízl si ukazováček a přejel s ním podpis sem a tam. Písmo se ani trochu nerozmazalo. „Hni,“ poznamenal.

„Děkuju mockrát. Moc jste mi pomohl.“

Vrátila jsem se k autu, sedla si a přemítala nad tím, co z toho plyne. Usoudila jsem, že Leila musela sebrat oznámení o prodloužení pronajmu se žádostí o roční poplatek, když se ve schránce objevilo. Crystal mi říkala, že výpisy z účtu v MidCity Bank posílali do poštovní schránky v Mail & More. S největší pravděpodobností o to banku požádala Leila. Žádost nejspíš napsala na stroji na hlavičkový papír Pacific Meadows, padělala Purcellův podpis nebo ho přidělala na kopírce a zažádala, aby výpisy z účtu posílali do boxu číslo 505. V Mail & More se mohla stavit, když byla ze školy doma na víkend.

Nastartovala jsem auto a rozjela se k výjezdu. Když jsem vyjela na ulici, všimla jsem si, že pobočka MidCity Bank v Laguna Plaza je na protějším rohu. I z téhle vzdálenosti jsem viděla bankomat, ze kterého Leila odčerpávala peníze z účtu. Potřebovala k tomu jen bankovní kartu a PIN k účtu, které měl Dow nejspíš doma ve stole.

Když jsem dorazila do kanceláře, zavolala jsem Jonahovi. „Tady je Kinsey. Pokud nebudeš zkoumat moje metody, řeknu ti, na co jsem přišla.“

Popsala jsem mu důvody, proč jsem se vydala do Mail & More, a přitom zdůrazňovala Leilino chovám a svoje vesele zamluvila.

Jonah moc řečí nenadělal, ale poznala jsem, že si dělá poznámky. „Rád bych, kdybys mi řekla, kde ta schránka je.“

„Firma Mail & More v Laguna Plaza. Číslo 505.“

„Prověřím to,“ řekl. „Máš tušení, kde je Leila teď?“

„Slyšela jsem, že je u Lloyda, ale asi bych to měla zkontrolovat. Leila má kamarádku, nějakou Paulie. Seznámily se v pasťáku. Je možné, že mají v plánu prásknout do bot. Bylo by asi zajímavé si najít její záznamy a zjistit, co je ta Paulie zač.“

Jonah mi slíbil, že se na to podívá, a já zavěsila. Už teď jsem si připadala provinile. Poslední věc, kterou Crystal potřebuje, je, aby jí obvinili dceru z rozsáhlé krádeže.

KDYŽ jsem se blížila k Lloydovu domku, svítilo se tam. Zajela jsem na cestu, zaparkovala a vystoupila. Lloyd něco kutil v malé garáži, která stála stranou od domku. Měl zdviženou kapotu svého kabrioletu a ruce měl černé od smíru.

Pohlédl na mne bez mrknutí oka, jako bych se u něj doma stavovala každý den.

„Vy jste ta Millhoneová,“ poznamenal spíš pro sebe než pro mne.

„A vy jste Lloyd Muscoe. Je tady Leila?“

Lehce se pro sebe pousmál. „Záleží na tom, co jí chcete.“

Prohlížela jsem si odkrytý motor. „Co je s tím autem?“

„Nic. Měním olej a dávám nové svíčky.“

„Chtělo to seřídit, co?“

„To jo. Za pár dní razím pryč.“

„Kampak?“

„Do Las Vegas. Napadlo mě, že řeknu Crystal, jestli bych nemohl vzít Leilu s sebou. Co myslíte?“

„Ta vám to dovolí jen těžko.“

„U ní jeden nikdy neví. Má už Leiliných problémů dost.“

„To neznamená, že ji vyrazí z domova,“ namítla jsem. „Vy si myslíte, že to Leile prospěje, zase se někam stěhovat?“

„Ve Vegas se aspoň chovala slušně. Tu školu, kam chodí, naprosto nesnáší. Je to banda rozmazlených, bohatých holek z lepší společnosti.“

„Leile ale není po chuti nic.“

„Člověk to s ní musí umět, to je všecko.“ Nasadil otrávený tón. „Řeknete mi tedy, proč jste sem přijela, nebo ne?“

„Jistě,“ pravila jsem. „Purcell tu údajně za vámi asi před čtyřmi měsíci byl. Zajímalo by mě proč.“

„Doneslo se mu, že prý má Crystal milence. Myslel si, že jsem to já. Škoda, že jsem se mu k tomu nemohl přiznat.

Udělalo by mi dost velkou radost, kdybych mu něco takového mohl vmést do tváře.“

„Takže vy jste to nebyl.“

„Bohužel vás zklamu.“

„Jak jste s Dowem vycházeli?“

„S ohledem na to, že mi utekl se ženou, se dá říct, že jsme se snášeli dost dobře.“

„Pamatujete si, kde jste byl?“

Usmál se a potřásl hlavou. „Tu noc, kdy se jel koupat do přehrady? Pracoval jsem. Sehnal jsem kšeft jako taxikářna dispečinku si mě zapsali, kdybyste to náhodou chtěla ověřovat. Leila byla tady se svojí kamarádkou Paulie, koukaly na video.“

„Proč se vracíte do Vegas?“

„Mám takovou teorii. Přestává ti všecko vycházet? Zamysli se, kde ti bylo naposled dobře, seber se a jeď tam.“

V ZÁCHVATU provinilosti jsem se celý pátek věnovala jiným klientům. Nic úžasného se neudalo, ale aspoň mě ta práce ještě uživí. V sobotu odpoledne se ozval Tommy Hevener.

„Ahoj kočko,“ ohlásil se. „To jsem já.“ Mluvil důvěrně a sebejistě, jako kdybych celý den žila v naději, že zavolá.

Když jsem ho uslyšela, nadskočila jsem. Musela jsem sama sobě připomenout, že i když Tommyho nechci vidět, budu ho možná potřebovat, aby mi pomohl uklidnit Richarda.

Ignorovala jsem jeho svádění a opáčila: „Ahoj. Jak se máš?“

„Co jsi provedla Richardovi? Co se stalo?“

„No, co se stalo… Já…“ Dělej, mysli, mysli! Z úst mi vylétla lež:

„Lonnie chtěl, abych zůstala tam, kde jsem, a tak mi nabídl padesátiprocentní slevu na nájem.“

„Proč jsi to neřekla? Richard by to pochopil.“

„On se tak strašně vztekal, že jsem to nestihla.“

„Tak proč jsi to neřekla mně? Mohli jsme něco vymyslet. A pak navíc ještě přišel na to, že jsi zarazila ten šek.

Řval jako pominutý. Ty nevíš, čeho je schopný, když se takhle dopálí.“

„Nemůžeš se za mě u něj přimluvit?“

„O to jsem se snažil. Myslel jsem si, že když se dozvím tvoji verzi, budu mít čím tě hájit. Tys tomu tedy dala.“

„Co myslíš, že se bude dít dál?“

„Těžko říct. Třeba celá ta věc nějak vyšumí,“ řekl. „Ale dost řečí o Richardovi. Kdy se můžeme sejít? Stýskalo se mi po tobě.“

Snažila jsem se mluvit mile, ale věděla jsem, že to, co řeknu, odmítne přijmout. „Podívej se, mně to s tebou asi nepůjde. Chtěla bych, abychom to rozpustili.“

Na druhém konci nastalo naprosté ticho. Slyšela jsem ho, jak dýchá. Nakonec řekl: „Takhle to s tebou dopadne vždycky, co? Hlavně si držet odstup. Nikoho si k sobě nepustit.“

„Asi jo. Nejspíš to tak bude. Nedělám to schválně, ale chápu, že si to můžeš myslet.“

„Vím, že ti ublížili, a mrzí mě to, ale dej mi šanci. Nebal to ještě. To vůči mně není fér.“

„Máš pravdu. Není to fér. Já ti ze srdce přeju, aby ses měl dobře, a omlouvám se, jestli ti někdy přišlo, že…“

„Kdo si krucinál myslíš, že jseš, takhle se mnou mluvit? To ty jsi dorážela na mě.“

„Já to radši pověsím. Sbohem.“ Položila jsem sluchátko do vidlice. Srdce mi začalo tepat, jako když někdo dribluje míčem na košíkovou.

Posadila jsem se ke stolu a několikrát se zhluboka nadechla. Ten člověk mě přece nerozhází. Vytáhla jsem kartotéční lístky a nalistovala si kartičku se jménem Tiny Bártové, účetní z Pacific Meadows, kterou vyhodili. Kam odešla? Nepochybně to ví Penelope Delacorteová, ale ta mi to nepoví. Z náhlého popudu jsem popadla telefonní seznam a otevřela ho u písmene B. Bártových tam bylo pět, ale žádná Tina ani T. Byla tam ale jedna C. Bártová, bez adresy. Mohla by to být zkratka pro Christine nebo Christinu. Zkusila jsem tedy číslo C. Bártové. Po dvou zazvoněních naskočil záznamník. Hlas na druhém konci zněl jako typický, počítačem vygenerovaný robot, který mluvil, jako kdyby bydlel v plechové skříni. „Prosím, nechte mi vzkaz.“ Tyhle umělé mužské hlasy používají ženy, které žijí samy, ale snaží se vyvolat iluzi, že kolem sebe mají nějakého muže. Sáhla jsem ještě po městském seznamu a našla si telefonní íslo, které patřilo C. Bártové. Adresa byla Dave Levine Street, nedaleko od Pacific Meadows. Je na čase zjistit, kolik toho paní Bártová ví.

Než jsem opustila byt, vyhrabala jsem svou starou poloautomatickou pistoli Davis, ráže .32, a strčila si ji do tašky.

Nevěřila jsem tomu, že by si na mě Richard nebo Tommy skutečně vyšlápli, ale jistá jsem si tím být nemohla. A tak to se mnou oni taky pochopitelně hráli.

KDYŽ jsem projížděla po Dave Levine Street a zkoumala čísla domů, bylo skoro pět hodin. Budova, kterou jsem hledala, stála jen blok domů od Pacific Meadows. Našla jsem v ulici místo pro auto a celá schoulená v deštivém oparu jsem pěšky šla až k domu.

Uvítala mě jednoduchá krychle se štukovou omítkou. Nahoře i dole bylo po dvou bytech a středem domu vedlo otevřené schodiště. Jméno Bártová bylo napsané černou fixou a přilepené na schránku bytu číslo 3. V několika oknech vpředu napravo se svítilo. Vyšla jsem po schodech, zaklepala na dveře, a vyčkávala.

„Kdo je to?“

„Paní Bártová?“

Zaslechla jsem, jak na dveře dává řetěz. Potom dveře na škvíru pootevřela. „Ano?“

„Jmenuju se Kinsey Millhonéová. Jsem soukromý detektiv a pracuju pro bývalou ženu dr. Purcella. Můžu s vámi mluvit?“

„Já nic nevím. Neviděla jsem ho skoro půl roku.“

„Předpokládám, že víte, že našli jeho mrtvolu.“

„To jsem četla. Co se stalo? V novinách toho moc nebylo.“

„Záleží na tom?“

„Jestli se pokoušejí dokázat, že se zabil, tak to jsou podle mě vedle.“

„V tom s vámi více méně souhlasím, ale třeba se to už nikdy nedovíme. Zatím se snažím zrekonstruovat události, které předcházely jeho smrti.“

„Jak mám vědět, že opravdu jste, kdo říkáte?“

Sáhla jsem do kabelky a vyndala peněženku. Vytáhla jsem ze slídového okénka svou licenci a prostrčila ji štěrbinou ve dveřích. Krátce si ji prostudovala a podala mi ji zpátky. Zavřela dveře, sundala řetěz, a dveře opět otevřela.

Vstoupila jsem dovnitř, stáhla ze sebe plášť do deště a pověsila ho na věšák na klobouky u dveří. Tina mi gestem ukázala, že se můžu posadit na šedou čalouněnou židli, a sama se opět usadila na své místo na gauči. Byla mladší, než jsem čekala. Penelope Delacorteové bylo něco málo přes padesát, a já si představovala, že Tina bude stejně stará.

Bylo jí mezi třiceti a čtyřiceti a natolik postrádala jakoukoli vitalitu, že mě napadlo, že je na prášcích. Odstín jejích vlasů připomínal barvu prken ve staré ošlapané podlaze. Na sobě měla šedou teplákovou soupravu. „Proč jste přišla za mnou?“

„Minulé pondělí jsem byla u svaté Těrky a mluvila jsem s Penelope Delacorteovou. Padlo i vaše jméno, a tak jsem si řekla, že byste mi mohla pomoct s pár detaily. Můžu vám říkat Tino?“ zeptala jsem se.

Netečně cukla ramenem, což jsem se rozhodla brát jako souhlas. „Jak dlouho jste pracovala pro Pacific Meadows?“

„Patnáct let. Nastoupila jsem jako řadová úřednice a vypracovala se až na hlavní účetní.“

„Komu patřila budova před Glazerem a Broadusem?“

„Společnosti Silver Age Enterprises. Nikdy jsem se nedozvěděla, kdo ji vlastní. Možná, že majitelů bylo víc. Před tím tam byla jiná firma, jmenovala se Endeavor Group.“

Sáhla jsem do kabelky, vytáhla malý bloček se spirálovou vazbou a zapsala si ta dvě jména.

„Za dobu, co jsem tam dělala, se v Pacific Meadows třikrát změnil majitel, a při každé transakci se jejich cena vždycky téměř zdvojnásobila,“ dodala Tina.

„Kdy jste začala vést účty?“

„Po Endeavor Group. Vlastně myslím, že Silver Age byla dceřiná společnost Endeavoru. Šéfem Endeavoru byla jistá paní Peabodyová. Nechala si veškeré soukromé výlohy proplácet z účtů Pacific Meadows. Rekonstruovala si třeba dům a vyúčtovala to klinice jako.údržbu a opravy‘. Nákupy, faktury za služby, cestovné, zábava –jak mohla použít nějakou fintu, tak to udělala.“

„Ale tím porušovala zákon, nebo ne?“

„Ve většině případů ano. Upozornila jsem na pár věcí našeho ředitele, ale on mi v podstatě řekl, ať se radši starám o své.“

„Změnilo se něco, když přišel dr. Purcell?“

„Prvních pár měsíců ne. Pak jsem si všimla, že se zvětšil počet účtenek za věci jako záchranná služba, fyzioterapie, přenosný rentgen nebo invalidní vozíky. Začala jsem si o tom vést záznamy a pak jsem napsala zprávu panu Harringtonovi, šéfovi oddělení fakturace v Genesis. Ukázalo se, že to byla chyba. Nikdy mi to sice výslovně neřekl, ale určitě se mu moje snažení nelíbilo, protože ho dostalo do problémů.“

„Takže už před tím auditem s vámi byli nespokojení.“

Přikývla a řekla: „Hodně nespokojení. Chvilku to nechali na pokoji a potom mě vyhodili. Dr. Purcell se za mě postavil, ale přehlasovali ho. Penelope se naštvala a na truc podala výpověď, ale to se jim ve skutečnosti hodilo.

Vypadalo to totiž, jako že my jsme se něčím provinily a Genesis teď dělá na klinice pořádek. A pořád jim ještě zbýval dr. Purcell, kterého mohli obětovat v případě, že by vyšetřování pokračovalo. A ukázalo se, že vyšetřování opravdu zdaleka neskončilo.“

„Pokud si dobře vzpomínám, Joel mi říkal, že Genesis je součástí skupiny, která se jmenuje Millennium Health Care.“

„To ano, ale já si myslím, že některé z těch společností, ne-li všechny, jsou jen zástěrky, které mají zakrýt, kdo je skutečný vlastník.“

Zvedla jsem ruku. „Počkejte chviličku.“ Jedna věc mi ležela v hlavě už od té doby, co jsem stanula u ní za dveřmi.

„Ten večer, kdy dr. Purcell zmizel, odjel z Pacific Meadows v devět hodin. Nestavil se čirou náhodou před tím u vás a nemluvil s vámi?“

Odmlčela se na tak dlouho, až jsem si myslela, že mi neodpoví. „Stavil.“

„O čem jste mluvili?“

„Říkal mi, že má smluvenou schůzku s FBI. Pustil se do pátrání na vlastní pěst. Domníval se, že ví, co se na klinice děje a kdo za tím stojí – Harvey a Joel.“

„Ale těm dvěma nehrozilo žádné nebezpečí, ne? Z toho, co jsem se dozvěděla, neměli s běžným provozem Pacific Meadows vůbec nic společného. Největší čachry se musely dít v Genesis, protože účty Medicaru se posílaly jim.“

„Může to být mnohem víc provázané, než se vám zdá. Dr. Purcella musela posednout chamtivost, protože začal podepisovat platby, o kterých věděl, že nejsou v pořádku: byly mezi nimi například poplatky za záchranky a rentgen.

Nejspíš za to dostával všimne. FBI ho zmáčkla, a on slíbil, že jim pomůže.“

„Ale proč by ho chtěl někdo umlčet? Určitě o těch podvodech ví spousta dalších lidí. Třeba vy.“

„Já jsem nikdy neměla žádné pravomoci. Teď když je po něm, můžou to všecko svalit na něj.“

„Myslíte, že Joelovi a Harveymu řekl, co má za lubem?“

„Jestli byl chytrý, tak ne. Vím, že s Joelem byl na obědě, ale nic víc o tom neříkal.“

„Nechápu to. Každou transakci hlídají všechna možná oddělení a úřady, tak jak to, že je nechytili?“

Tina pokrčila rameny. „Většina dokladů, které předkládají, splňuje předpisy, a tam, kde jsou údaje falešné, vypadá všecko ostatní dobře. Používají standardní diagnózy a standardní léčby. Dávají si pozor, aby neudělali nic nápadného. Vědí, kam až mohou tenhle svůj systém rozvinout, aniž by tím vzbudili pozornost.“

„Řekla jste tohle všecko vyšetřovateli, který má ty podvody na starosti?“

„Mluvila jsem s ním minulý týden, ale většinu věcí, které jsem mu řekla, už měl podchycenou.“

O s m

NEDĚLI opanoval silný déšť a chmury. Strávila jsem den v mikině a teplákách natažená na gauči pod dekou. Přečetla jsem jeden laciný román a sáhla po dalším, V pět hodin zazvonil telefon. Byla to Fiona. „Blanche včera odpoledne porodila,“ spustila.

„Opravdu? Gratuluju! Co mají?“

„Holčičku, jmenuje se Chloe. Tři kila šedesát. Odpoledne ji povezeme domů. Ale volám vám vlastně kvůli něčemu jinému. Včera večer, když jsem jela za Blanche do nemocnice, u jednoho domu na Bay Street parkovalo Crystalino bílé volvo. Bylo mi to divné, tak jsem tam dnes ráno ještě jednou zajela, a stálo tam pořád. Vy byste asi uměla zjistit, komu ten dům patří?“

„To ano. Řekněte mi adresu.“ Zapsala jsem si to a pak jsem se zeptala: „O co přesně vám jde?“

„Myslím, že Crystal se konečně začíná vybarvovat. Víte, jak se říkalo, že má poměr s tím svým trenérem, Clintem Augustinem. Pustila jsem to z hlavy, než jsem uviděla to auto, a pak mě zase začalo leccos napadat. Ať už provádí cokoli, určitě bude dobré se na to podívat.“

„Pokud to auto bylo její.“

„Na poznávací značce tučně stálo CRYSTAL. Volala jsem detektivovi Pagliovi a řekla jsem mu, že se tím budete zabývat.“

Když jsme zavěsily, vytáhla jsem z knihovny atlas města a listovala jím, dokud jsem nenašla Bay Street. Jela jsem prstem po číslech domů, až jsem narazila na adresu, kterou mi dala. Ze všech sil jsem doufala, že se Fiona plete, ale jméno u adresy znělo J. Augustine. Nechtělo se mi věřit, že by Crystal jela za Clintem ten samý den, kdy měl Dow pohřeb. Zvedla jsem telefon a vytočila číslo do domu na Bay Street.

Muž, který se ozval, byl do telefonu dost hrubý. „Prosím.“ Hlas měl drsný a netrpělivý.

„Mohla bych mluvit s Clintem?“

„Nemůže k telefonu. Kdo volá?“ , „To je jedno.

Zkusím to později.“

UKÁZALO se, že dům na Bay Street je stará patrová bílá vilka ve viktoriánském stylu se širokou verandou vpředu.

Dvorek byl obehnaný bílým laťkovým plotem. Po Crystalinu bílém volvu nebylo před domem ani stopy.

Projela jsem pomalu kolem, na rohu se otočila a vrátila se. Zaparkovala jsem na druhé straně ulice a vyčkávala.

Ačkoli mne kryla tenká opona deště, jak jsem tam seděla sama v autě, připadala jsem si nápadná. Srovnala jsem si zpětné zrcátko v obavách před Tommym Hevenerem. I když jsem ho nikde neviděla, neznamenalo to, že by se někam ztratil.

V 6.25 jsem došla k názoru, že se Crystal neobjeví. Už jsem měla nastartováno, když se ke mně začalo blížit bílé volvo. Crystal seděla za volantem.

VYPNULA jsem motor a nehybně sledovala, jak Crystal zajíždí k domu. Popadla jsem deštník a vystoupila z auta, zatímco ona vystupovala ze svého. V takové situaci bylo nejlepší taktikou položit přímou otázku.

Nehodlala jsem se krčit někde pod oknem a čekat, až se dozvím pravdu. „Crystal?“

Už prošla brankou, když mě zaslechla. Otočila se ke mně. Měla na sobě nepromokavou parku s kapucou na hlavě, vysoké kovbojské boty a přiléhavé džíny. Na břicho si tiskla úhlednou hromádku košil, které se snažila chránit, aby nezmokly. Blondaté vlasy měla svázané do drdolu. Stála s jednou rukou na petlici a já viděla, že je zmatená.

„Můžu si s vámi na chvilku promluvit?“

Odpověděla s maličkým zaváháním. „A o čem?“

„O Clintovi. Náhodou chodíme do stejné tělocvičny, víte?“

„Co chcete?“

Potřásla jsem hlavou. „Někdo si tu všimnul vašeho auta a napadlo ho, že byste se tu ještě mohla objevit.“ Crystal zavřela oči a pak je znovu otevřela. „Rona.“ Neviděla jsem důvod, proč bych to měla vyvracet. Crystal věděla, • že dělám pro Fionu, a navíc kdo jiný by ji taky špehoval. „Asi byste měla vědět, že mluvila i s detektivem Pagliou.“

„A to mě jako hodlá sledovat až do konce života?“

„Poslouchejte, to nebyl můj nápad. Vyřiďte si to s ní.“

„No jistě.“

Odmlčela se a snažila se ovládnout. Když znovu promluvila, zněla spíš rezignovaně než rozzlobené. „Pojďte se schovat pod střechu.“

Vyšly jsme po schůdkách u vchodu a schovaly se na kryté verandě. „Víte, celou dobu, co jsem byla vdaná za Dowa, dělala, co jen mohla, aby mi pořádně znepříjemnila život.“

„Co se povídá o vás a o Clintovi ale ví i spousta jiných lidí.“

„Pro Krista pána! Nikde snad nestojí, že nemůžu zajít na návštěvu ke kamarádovi. Clint byl můj trenér. Nikdy mezi námi nic nebylo. Jestli mi nevěříte, zeptejte se jeho. Já klidně počkám tady venku.“

„Jaký to bude důkaz? Jsem si jistá, že je to gentleman, a pokud byste byli milenci, nikomu se s tím chlubit nebude.“

„A vy nemáte kamarády? Musí v každém vztahu mezi mužem a ženou být sex?“

„Já neřekla, že jste se něčím provinila. Jen vám říkám, co si myslí lidi kolem. Telegrafy jedou na plné obrátky. No a Fiona tady včera viděla vaše auto, a dneska jste tuzas.“

Krátce na mě hleděla a pak jako by se rozhodla. „Víte co? Pojdte dál, já vás seznámím.“

„A proč by se mi mělo chtít?“

„A proč by nechtělo? Mimochodem, našla jsem Dowův pas, když jsem probírala jeho šaty. Byl v náprsní kapse kabátu, který měl na sobě, když jsme minulý podzim letěli do Evropy.“

„No, o jednu otázku míň. To je jeho?“ řekla jsem a ukázala na košile, které držela v ruce.

„Aspoň je takhle někdo unosí.“

Odemkla dveře a já si všimla, že má klíč na řetízku s klíči od domova. Otevřela a ustoupila stranou, abych mohla dovnitř vejít před ní.

Místnost za vchodem byla zařízená stylově a staromódně. Stála tam pohovka potažena velbloudí srstí, několik stolků a různé typy renesančních židlí. Na každém kusu nábytku se skvěla ručně háčkovaná dečka. Crystal šla dál přes předsíň a kuchyň k prosklené verandě. Clint seděl v polohovacím křesle a díval se ven kamsi do zahrady.

Crystal položila hromádku košil na malý dřevěný stolek vedle něj. Lehce ho políbila na temeno hlavy. „Přinesla jsem ti pár košil, a taky jsem přivedla jednu kamarádku, Kinsey. Chodí do stejné tělocvičny, jako jsi chodil ty.“

Nejprve mě napadlo, ne to nemůže být Clint. Omyl. Musí to být někdo jiný. Ale byl to Clint. Měl dovnitř zkroucené prsty a svaly tak ochablé, že mohl sotva hýbat hlavou. Neuvěřitelným způsobem zhubl. Na čele a pažích měl rudou mokvavou kůži. Dál jsem se dívat nedokázala. Oknem jsem zahlédla, jak na dvoře pracuje statný postarší muž – nejspíš Clintův otec, který prve zvedl telefon.

Crystal zrovna říkala: „Náhodou jsme se potkaly a ona se na tebe vyptávala.“

„Jak se vám daří?“ řekla jsem a připadala si jako pitomec. „Clint má systémovou chorobu pojivových tkání, které se říká dermatomyozitida. Je těžký případ. Možná je to autoimunitní reakce, ale nikdo přesně neví. Objevilo se to koncem ledna. Doktoři doufali, že nemoc začne ustupovat, a tak říkali, že bude nejlepší, když bude dodržovat naprostý klid.“

„A proto si najal Glazerovic chatu?“

„Přesně tak. Chtěla jsem ho mít nablízku, abych ho měla pod dohledem. Když vypršela nájemní smlouva, usoudili jsme, že bude nejlepší, když se na nějaký čas nastěhuje domů k rodičům.“

„Proč jste někomu neřekla, o co jde?“

„Clint mě požádal, abych to nedělala, a já to respektovala.“

„Budu to muset říct Fioně.“

„To je mi jasné,“ řekla Crystal. „Přece vás za to platí.“ Usmála se na Clinta, který se na ni díval se psí oddaností.

„Tak, a tajemství je v prachu,“ pravila. „Pamatuješ si Dowovu bývalou ženu? Konečně přišla na to, že spolu máme vášnivý milenecký poměr. Kinsey nás právě přistihla při činu.“

Cítila jsem, jak se červenám. Clint vypadal, jako že se mu ten vtip zamlouvá, a já mohla jen těžko protestovat. „Asi bych měla jít,“ vykoktala jsem,

„Doprovodím vás ke dveřím.“

Když mě vyprovázela, cítila jsem, jak z ní vyzařuje chladná zuřivost. „Podívejte, já se vám omlouvám. Věděl to Dow?“

„Možná, že mu to někdo řekl. Já ale rozhodně ne.“

PROVOZ na dálnici se vlekl krokem, auta nárazník na nárazníku. Dojela jsem domů po malých silničkách, abych se vyhnula zácpě. Všechny lampy na ulicích svítily a silnice se v padajícím dešti blýskaly jako lesklá kůže. V naší čtvrti za okny zářila světla. Našla jsem volné místo přímo před Henryho domem. Prošla jsem vrzající brankou a dozadu za roh kolem svého bytu. U Henryho v kuchyni byla tma. Asi sedí u Rosie.

Odemkla jsem a vešla dovnitř. Jak jsem za sebou zavírala dveře, někdo do nich zvenku prudce vrazil a já letěla do místnosti. Taška mi žuchla na podlahu a já zahlédla, jak mi z ruky vyletěly klíče a přistály na koberci. Dopadla jsem na zem a kutálela se. Vtom mě Tommy Hevener popadl za vlasy, postavil mě na nohy a pozadu mě vlekl. Narazila jsem do něj, on se prudce posadil a pevně si mě držel na klíně.

Jednou rukou mě škrtil a zblízka se mi díval do obličeje. „Henry ti dal jméno klenotníka v L.A. Nikdo takový neexistuje, tak co to mělo jako být?“

Dveře se rozlétly a třískly do zdi. Zařvala jsem a koulela očima tím směrem. Ve dveřích stál Richard v černém kabátě. Zavřel a nevzrušeně přihlížel, jak Tommy utahuje své sevření.

„Odpověz mi.“

„Já nevím. Já s ním nikdy nemluvila. Někdo o něm řekl Henrymu. Henry to zas jen pověděl mně. Byl jsi u toho.“

„Ne.“ Držel mě za vlasy a třásl mi při tom hlavou. Zaryla jsem mu nehty do ruky. Bolest byla nesnesitelná. „Pusť, pusť. To je všecko. To je celý. Já tomu chlapovi ani nevolala. Přísahám.“

„Ještě mi vykládej, že jsi nenašla ten sejf a nevybrala ho.“

„Jaký sejf

„Ten sejf v kanceláři. Nedělej, že nic nevíš. Vloupala ses dovnitř. Obrala jsi nás a hezky nám ty věci vrátíš.“

„Jaké věci? Vždyť ani nevím, o čem mluvíš.“

„Postav ji na nohy,“ procedil Richard.

Tommy se nepohnul. Třímal mě za vlasy tak pevně, že jsem si myslela, že mu jich plná hrst zůstane v ruce i s kůží. Strachy jsem se málem pozvracela. Co mohlo Mariah napadnout? Podrazila mě?

„Tommy,“ opakoval Richard.

Tommy neochotně uvolnil stisk. Obrátila jsem se na bok a odkutálela se od něj. Zvedla jsem se na všechny čtyři, kroutila hlavou a lapala po dechu. „Nic o žádném sejfu nevím. Nikdy jsem ho neviděla. Byla bych idiot, kdybych se tam vloupala násilím. Pořád mám ještě klíč. Je támhle v té klíčence.“

Dovleklajsem se po koberci pro klíče a zvedla je. Richard si klíče vzal a po jednom je prohlížel, až našel klíč od kanceláře. Stáhl ho z kroužku. Zbylý svazek hodil Tommymu.

Tommy seděl s koleny u brady a vrtěl hlavou. „Nevíš, v jakém jsme průšvihu. Všecko je pryč. Úplně všecko, kur…“

„Zavři zobák, Tommy. Nemusí to vědět. Seber ji a jdeme, než sem někdo přijde.“

„Fakt je mi líto, že vám ukradli vaše věci. Ale já to neudělala.“

„Jo, jasně, ale stejně jsme na mizině. Nemáme ani vindru. Je po všem.“

„Budeš zticha!“ řekl Richard, zvedl mě na nohy a napůl mě vlekl a napůl nesl ke dveřím.

Napnula jsem kolena a přinutila ho zastavit. „Jenom si vezmu kabelku,“ řekla jsem a ukazovala na zem. Tommy se shýbl a tašku sebral. Spěšně ji prohledal. Našel pistoli, prohlédl, jestli je nabitá, a strčil si ji do kapsy. Tašku zahodil.

Tahle naděje vzala za své. Ohlédla jsem se a sledovala, jak zhasíná světlo a zaklapává dveře. Pak se k nám před vchodem přidal.

Oba dva se na mne nalepili, dali se dlouhými kroky na pochod a já musela poklusem s nimi. Dorazili jsme k Tommyho nákladáku. Richard otevřel dveře spolujezdce. Sklopil pohybem ruky sedadlo, nacpal mě do úzkého prostoru za sedadly a cestou mě při tom praštil do hlavy o karoserii.

„Co to děláte!“ vykřikla jsem. Pěkně mě to dohřálo. Tommy vlezl k volantu. Obě dvířka se rychle za sebou zabouchla. Znělo to jako výstřely z pušky. Tommy zastrčil klíček do zapalování a s cuknutím se rozjel, a já se přitom přidržovala na sedadle vzadu a snažila se vyhodnotit situaci.

Tommy se momentálně věnoval řízení a mě si nemohl všímat. Richard by se jen obtížně otáčel, kdyby na mě chtěl sypat další kletby. Na přední sklo ostře dopadal déšť.

„Kde jste měli ten sejf?“ zeptala jsem se, jako by se nechumelilo.

„Nedělejte ze sebe blbce,“ opáčil podrážděně Richard.

Tommy mi odpověděl: „V šatníku v podlaze, pod kobercem.“

„Kolik lidí o tom kromě vás dvou vědělo?“

„Nikdo,“ konstatoval Tommy.

Richard si odfrkl. „Co to má být, veřejnej průzkum?“

„Kdo ho otevíral jako poslední?“

„Tommy, ona žvaní. Ty jí to žereš?“

„Richard. Měli jsme tam něco, co jsme chtěli prodat. Richard jel v pátek až do Los Angeles, a co zjistí, že ten borec neexistuje.“

„Kdy se vrátil? Až večer?“

„Ne, až večer ne,“ řekl podrážděně Richard. „Bylo pět. Dojel jsem do kanceláře a dal tu věc zase do sejfu.“

„Všechno ostatní tam ještě bylo?“

„Jasně, že jo. A zavřete už zobák laskavě.“

„Možná vás s tím někdo viděl a cestou zpátky vás sledoval. Jestli přišel na to, kde máte ten sejf, mohl si počkat, až budete pryč, a pak vás vyloupit.“

„Řekl jsem:.Držte hubu!‘“ Zvedl levou ruku, otočil se na sedadle dozadu a hřbetem dlaně mě udeřil do obličeje.

Rána neměla žádnou zvláštní sílu, ale bolelo to. Chytila jsem se rukama za nos a doufala, že mi ho nezlomil.

„Hele! Nech toho, jo?“ křikl Tommy.

„A odkdy j ses tady šéf?“

„Prostě ji nech na pokoji.“

Chvilku panovalo ticho. Potom jsem se odvážila pokračovat:

„A jak se vůbec do toho sejfu dostali? Provrtali se do něj?“

„Tak vy tu hubu nezavřete?“

Říkala jsem si v duchu, co mně tak asi zbývá jinýho, ty troubo, ale zmlkla jsem a přestala se opírat o přední sedadlo. Prostor, kde jsem seděla, byl stísněný. Sátralajsem kolem sebe a doufala, že najdu nějakou zbraň – hasák, klíč nebo šroubovák –, ale našla jsem jen propisku. Sevřela jsem ji v dlani a uvažovala nad tím, co by se stalo, kdybych ji vrazila Richardovi do ucha.

Cesta k domu trvala plnou rychlostí na kluzkých silnicích, které se vinuly Hortonovou roklí, sedm minut. Když Tommy zajížděl po příjezdové cestě k domu, vzal do ruky dálkový ovladač od obou dveří do garáže a stiskl jeden z knoflíků. Dvojité dveře nalevo se automaticky otevřely. Rozsvítilo se světlo a Tommy vjel dovnitř. Kousek vedle trůnilo jeho červené porsche a na druhé straně od něj stálo další porsche, černá metalíza, které podle všeho patřilo Richardovi.

Richard vystoupil, nechal dveře náklaďáku dokořán a začal něco hledat na korbě. Otevřel skříňku s nářadím a prohledával její obsah. Věděla jsem, že nemám čas zabouchnout dveře a zamknout je, a tak jsem se obrátila k Tommymu. „Kdo znal kombinaci? Jen vy dva, že mám pravdu?“

Richard se vrátil s lanem v ruce. „Nikdo se tě na nic neptal. A teď vylez ven.“

„Tommy, zamysli se nad tím. Prosím.“

Tommy vystoupil z auta a obešel ho zepředu na druhou stranu. „Richarde, k čemu máš hergot tohle?“

„Svážu ji a budu ji tak dlouho mlátit, dokud nám nepoví, kam ty věci schovala,“ prohlásil Richard. „Já ti říkal, ať si s ní nezačínáš. Je to všecko tvoje vina.“

„Jo tak! Takže najednou je to moje vina,“ řekl Tommy. Vztek už ho přešel a ve tváři se mu objevilo něco nového.

Strčil si ruce do kapes kabátu. Pamatovala jsem si, že tam si dával mou pistoli. „Víš, na tom, co říká, něco je. Jak mám vědět, žes ten sejf nevybílil ty sám?“

Richard si odfrkl. „Proč bych to měl dělat? Nemám, komu bych to střelil, jestli si vzpomínáš.“

„To říkáš teď. Mohl jsi vzít do L.A. všecko, když jsi tam v pátek jel. Mohls to všecko prodat a prachy si nechat. Na to, žes to všecko dal tam, kde to bylo, mám jen tvoje slovo. Ty šperky jsem neviděl, když ses vrátil.“

„Nežvaň.“

„Do toho sejfu se nikdo neprovrtal. Kombinaci jsme znali jenom my dva. Ze jsem to nebyl já, to vím, takže jsi to musel být ty.“

„A jdi s tím do prdele,“ prohlásil Richard. Natáhl se na zadní sedadlo a sahal si pro mne. Široce jsem se rozmáchla propiskou a vší silou mu ji zabodla do hřbetu ruky. Snažil se mě chytnout, ale já přeskočila za sedadlo řidiče. Jedním trhnutím rozlíceně odklopil sedačku a chystal se mne vyrvat ven. Zaklonila jsem se, zapřela se o sedadlo a dvakrát kopla. Patou boty jsem ho pořádně trefila a přidupla mu tři prsty.

Ucukl a blýskl rozezleným pohledem po Tommym. „Tak mi s ní přece pomoz!“

„Napřed mi odpověz.“

„Nebuď idiot. Nic jsem nesebral. A teď ji pojď se mnou dostat ven.“

„Ty a já jsme byli jediní, kdo to věděl. Žádný lupič tam nebyl.“

Richard zabouchl dveře u spolujezdce. „Říkám ti pravdu. Já to neukradl. Chápeš? Takovou věc bych ti neudělal, zato ty mně jo, ty už jsi mi podobnou věc proved. Takže jak mám vědět, žes to nebyl ty?“

„Já ten sejf neotevřel. To ty. Tys trval na tom, že do L.A. pojedeš sám. A šperky jsou teď fuč, ty…“

Richard se vymrštil dopředu a popadl Tommyho za kabát. Pak ho odhodil dozadu. Tommy zavrávoral, ale hned zase chytil rovnováhu a vrhl se na Richarda. Viděla jsem, jak vylétla pěst a trefila Tommyho do úst. Ten se skácel a padl na záda. Shýbla jsem se, ruku natáhla kolem sedadla a šátrala po páčce, kterou ho sklopit. Otevřela jsem dveře u řidiče, protáhla se škvírou, přikrčila se a plížila se kolem blatníku dopředu. Zaslechla jsem děsivý zvuk, jak holá ruka zasáhla holé maso, a vyjeknutí, jak někdo dostal ránu. Zvedla jsem hlavu. Tommy se škrábal ze země a snažil se z kapsy kabátu vyprostit pistoli. Podklesla mu kolena a zase se skácel. Z nosu mu crčela krev. Zasténal a omámeně hleděl na svého bratra. Richard ho nakopl, potom se sehnul a vytrhl Tommymu z vláčné ruky pistoli. Poodstoupil dozadu a namířil ji na bratra. Tommy jakoby líně zvedl ruku a prosil:

„Ne, Richie, ne.“

Richard vystřelil. Kulka se Tommymu prudce zaryla do prsou. Pozvolna se objevila krev.

Richard bez mrknutí oka hleděl na bratrovo tělo. Rýpl do něj špičkou nohy. „Máš, co ti patří. Mě nikdo z ničeho obviňovat nebude.“

Odhodil pistoli. Slyšela jsem ji poskakovat po podlaze, až zapadla pod náklaďák. Richard stiskl knoflík, který ovládal druhé garážové dveře. Zcela klidně prošel okolo červeného porsche k černému a nastoupil do něj.

Nastartoval motor, vycouval z garáže a po cestě ven.

Doplížila jsem se k Tommymu, abych mu nahmatala pulz, ale byl mrtvý. Uviděla jsem pistoli. Už už jsem ji brala do ruky, ale včas jsem se zarazila. Rozhodně jsem nehodlala pokazit otisky prstů, které na ní nechal Richard. Vstala jsem, prošla zadními dveřmi a cestou k telefonu je za sebou zaklapla na zástrčku. Mrazilo mě strachy při pomyšlení, že Richard to otočí a vrátí se pro mě.

Vytočila jsem nepřetržitou policejní linku a oznámila dispečerce, že se tu střílelo. Nadiktovala jsem jí jméno vraha, popis jeho porsche a jeho poznávací značku a pak jí odříkala adresu. Řekla mi, ať zůstanu na místě, dokud nepřijede policie. Odpověděla jsem; „Jistě,“ zavěsila, a vytočila číslo na Lonnieho.

O PŮLNOCI jsem konečně zalezla do postele. Detektivové Paglia a Odessa dorazili k Hevenerovým krátce poté, co se objevil Lonnie. Byla jsem pro ně svědek a nikoli podezřelý, takže se mnou také podle toho zacházeli. Lonnie je přesto pečlivě hlídal a bránil moje práva, kdykoli měl pocit, že při mém výslechu zacházejí příliš daleko. Pistoli označili a uložili do pytlíku jako důkazní materiál. Než ji zase uvidím, bude to určitě trvat tak rok. Richarda Hevenera sebrali do hodiny někde směrem na Los Angeles. Napadalo mě, že je pořád teoreticky možné, že ty šperky ukradl, ale moc se mi to nezdálo. Domů mě odvezl Lonnie.

V pondělí ráno jsem výjimečně nešla běhat a jela jsem do kanceláře. Když j sem tam vkročila, našla j sem Idu Ruth, j ak na chodbě švitoří s Jill. Jak mě zahlédly, zmlkly a upíraly na mne soustrastné pohledy.

Zapadla jsem do kanceláře a vytočila číslo na Fionu. Když se ozvala, vyměnily jsme si pár obligátních vět. Hádala jsem, že o té rvačce a střílení neslyšela, protože se o tom ani slovem nezmínila. Anebo jí to možná bylo jedno.

„Už vím, komu patří ten dům na Bay Street,“ oznámila jsem jí. „Ukázalo se, že je to otec Clinta Augustina, a bydlí u něj Clint.“

„Já vám říkala, že jsou milenci.“

„Není to tak úplně pravda.“

Pokračovala jsem a popsala jí nemoc, kterou Clint trpí, i jeho stav. „Řekla bych, že poslední rok žádného mileneckého vztahu nebyl schopen. Asi jen těžko se mohl s někým vůbec vídat.“

Fiona reagovala zdráhavě. „No, možná jsem jí křivdila.“

„Těžko říct,“ zamumlala jsem, protože jsem to nechtěla dál rozmazávat.

„Co ty peníze, které chybí?“

„Zabývá se tím policie, tak to přenechám jim.“

Zdálo se, že ze sebe setřásla zklamání. „Asi to tak bude lepší, máte pravdu. Jestli chcete, spočítejte, co jsem vám dlužná, a odečtěte mi to z té zálohy.“

„Jasně, ještě dneska odpoledne vám pošlu poštou šek.“

Na okamžik zaváhala. „A nevadilo by vám, kdybyste mi to přinesla v hotovosti?“

„Jistě. Do odpoledne to zvládnu.“

Hodinu jsem seděla za stolem a pořádala spisy. Moc se mi pracovat nechtělo, ale bezmyšlenkovitá činnost mě uklidňovala. Nakonec jsem zvedla sluchátko a vytočila 713 – předvolbu pro Houston, Texas –a potom 5551212 na informace o telefonních číslech. Když se ohlásila operátorka, požádala jsem ji, aby mě spojila s úřadem šerifa pro okres, kde se nachází městečko Hatchet. Nadiktovala mi číslo a já si ho zapsala. Vytáhla jsem si desky, které mi dala Mariah Talbotová. Procházela jsem výstřižky z novin, dokud jsem nenašla jméno šerifa, který měl na starosti případ vraždy manželů Hevenerových. Nejdřív jsem vyzkoušela číslo na Mariah. Ozval se mi stejný vzkaz, který jsem slyšela předtím. „Dobrý den, tady je Mariah Talbotová. Dovolali jste se do kanceláře pojišťovny Guardian v Houstonu ve státě Texas…“ Zmáčkla jsem vidlici telefonu. Na záznamníku může nechat nahraný vzkaz úplně každý.

A každý si taky může nechat natisknout vizitky.

Vytočila jsem texaské číslo a chtěla šerifa Hollise Caya. Představila jsem se mu. „Potřebuju s vámi mluvit ohledně dvou vražd, které jste vyšetřoval v roce 1983. Šlo o Jareda a Brendu Hevenerovy.“

„Pamatuju si na ně,“ řekl. „Oba to byli milí lidé. To, co se jim stalo, si rozhodně nezasloužili. Jak vám můžu pomoct?“

„Napadlo mě, že bych vám měla něco oznámit. Tommy Hevener včera v noci zemřel. Jeho bratr ho v hádce zastřelil.“

Na lince se na okamžik rozhostilo ticho, než to šeňf vstřebal. „Nemůžu říct, že mě to překvapuje. Doufám, že Richard nemá namířeno sem.“

„Ne, ne. Sebrala ho policie a zavřela ho tady do okresního vězení,“ řekla jsem. „Zajímala by mě jedna věc. Chytili někdy Caseyho Stoneharta?“

„Nechytili, paní Millhoneová. Utekl. Zmizel hned po té vraždě. Mají to na svědomí asi taky ti dva hoši. Tipujeme, že je mrtvý, ale s jistotou se to už asi nikdy nedozvíme.“

„Dozvěděla jsem se, že sestra Brendy Hevenerové a pojišťovna Guardian chystají žalobu. Neslyšel jste o tom?“

„Slyšel. Myslím, že právě dávají dohromady materiály. Co vás na tom zajímá?“

„Před týdnem ke mně do kanceláře přišla vyšetřovatelka od pojišťovny a já bych moc ráda věděla, jestli ji znáte.

Jmenuje se Mariah Talbotová.“

Poznala jsem mu na hlase, že se usmívá. „No jasně, tu známe. Starej lotr Mariah. Metr sedmdesát dva, třiašedesát kilo, dvacet šest let. Vlasy předčasně zešedivělé.“

„To jsem ráda. Začínala jsem si myslet, že se ta ženská za někoho vydávala. Jak dlouho Mariah dělá pro tu pojišťovnu?“

„Já neříkal, že dělá pro pojišťovnu. Talbot se jmenuje Caseyho starší bratr. Má ještě jednoho jménem Flynn. Celá ta rodina jsou lumpové. Každou chvíli sedí za katrem, je to banda darebáků.“

Zatmělo se mi před očima. „A ona?“

„Mariah Stonehartováje Caseyho sestra.“

„Aha.“ Moje předtucha se do puntíku naplnila: Mariah byla pěkně vyčuraná.

V půl jedenácté jsem zašla do budovy soudu, abych si prolistovala evidenci. Doufala jsem, že když se zahrabu do nekonečného a jednotvárného papírování, uleví se mi. Navíc mě opravdu zajímaly obchodní praktiky Joela Glazera, především jeho spojení s firmou Genesis Financial Management Services.

Začala jsem v kanceláři daňového odhadce v budově okresní správy, kde jsem si našla záznamy o dani z nemovitosti pro Pacific Meadows. Jak jsem očekávala, Glazer a Broadus byli uvedeni jako majitelé. Potom jsem kancelář opustila a přesunula se do kanceláře okresního soudu. Strávila jsem hodinu čtením záznamů o prodeji nemovitostí a jejich převodech, smluv o správě, daňových pohledávek a převodů vlastnického práva na původního majitele. Budova a pozemek Pacific Meadows za posledních deset let opravdu třikrát změnily majitele a každý prodej znamenal podstatný nárůst ceny. V roce 1970 koupila Pacific Meadows Maureen Peabodyová za 485 000 dolarů. Taje potom v roce 1974 prodala společnosti Endeavor Group za pohlednou sumu 775 000 dolarů. Nemovitost změnila vlastníka opět v roce 1976. Stala se jím za l 500 000 dolarů firma Silver Age. Nakonec Pacific Meadows koupila v roce 1980 firma Century Comprehensive, patřící Glazerovi a Broadus ovi, za neskutečné tři miliony dolarů.

Zašla jsem naproti přes ulici do veřejné knihovny, kde jsem zjistila, že Maureen Peabodyová byla vdovou po Sanfordu Peabodym, který od roku 1952 až do své smrti na jaře 1976 pracoval ve vedení Městské banky v Santa Terese. Ke koupi kliniky zřejmě Maureen použila peníze, které po něm podědila.

S jistým tušením jsem se vrátila do budovy soudu a prohlédla záznamy o svatbách za roky 1976 a 1977. V únoru 1977 jsem našla zápis o vydání oddacího listu Maureen Peabodyove a Fredericku Glazerovi – oba uzavírali druhé manželství. Jí bylo v té době sedmapadesát a jemu dvaašedesát. Nemusela jsem dlouho bádat, aby mi došlo, že Maureen je nevlastní matka Joela Glazera. Sázela jsem se, že se Maureenino jméno objeví znovu, tentokrát ve vedoucích funkcích Endeavoru i Silver Age. Jediná otázka, kterou zbývalo vyřešit, byla, komu patří Genesis, firma, která provozuje Pacific Meadows. Doklad o vlastnictví zněl na Danu Jaffeovou, podnikající pod obchodním jménem Genesis Financial Management Services. Joel Glazer ji zřejmě přesvědčil, aby ještě před sňatkem podepsala žádost o registraci. Mohla, ale nemusela vědět, jaký to má význam. Na povrch to vypadalo, že Genesis je samostatná společnost, která s Pacific Meadows není nija
k propojená. Ve skutečnosti ovšem oboje ovládal Glazer, což znamenalo, že byl v ideální pozici pro to, aby shrábl veškeré zisky z falešných pohledávek zaslaných Medicaru.

Budovu soudu jsem opustila něco před polednem. Byla jsem zvědavá, jak pokročilo policejní vyšetřování. Vzala jsem to přes banku, kde jsem vyzvedla peníze, které jsem dlužila Fioně, a pak jsem došla k bufetu Arkáda. Když jsem procházela kolem prosklené výlohy, zahlédla jsem tam Odessu. Seděl sám u stolu. Zamávala jsem na něj a vešla dovnitř. Posadila jsem se naproti němu. Zase pojídal hamburger zabalený v papíru, který odkládal na červený plastikový tácek vedle hory hranolek.

„Zrovna jsem se vrtala v úředních dokumentech. Zdá se, že jeden z obchodních partnerů dr. Purcella rozjel veliký podvod na Medicaru a teď se snaží svalit vinu na něj.“

„Myslíte Glazera?“

„A Harveyho Broaduse. Purcell jim na to přišel a měl smluvenou schůzku s FBI. Kdo ví, jak daleko byli ti dva ochotní zajít, aby ho umlčeli. Co říká koroner?“

„Našel na Purcellově spánku drobné ranky způsobené střelným prachem. Říká, že to tedy vypadá na výstřel z krátké vzdálenosti. To znamená, že zbraň někdo držel kousek od něj, a ne že byla přímo u hlavy. Purcell by si to mohl udělat sám, jen kdyby měl ruku se zbraní o dvacet centimetrů delší. Znovu pročesávají to místo u přehrady, ale kulka zatím nikde. Možná, že ho zastřelili někde jinde, a pak auto odvezli.“

„To by šlo dost špatně. Seděl přece za volantem, ne?“

„Tohle Jonahovi taky vrtalo hlavou. Pořád koumal nad tou dekou, co měl Purcell přes sebe. Ptal se Crystal a ta tvrdí, že mu před lety udělala takový balíček pro případ nouze, kdyby někde uvízl: něco malého k jídlu, baterku, láhev vody, lékárničku. Všechno si to nechával v kufru auta. Deka k tomu patřila taky. Jonah má takovou teorii, že ji vrah přehodil přes mrtvolu, pak si Purcellovi sednul na klín a odvezl ho tam, kde jsme ho našli. Deku použil k tomu, aby si nezamazal šaty krví.“

„Od toho mohéru by mu přece na kalhotách zůstaly chlupy.“

„To určitě. A skvrny od krve taky, ale měl spoustu času na to, aby se zbavil důkazů.“

Vzala jsem do ruky hranolek, řádně ho namočila do kečupu, a pak ho zase položila. „Včera večer jsem s Crystal mluvila. Objevila Purcellův pas, byl v kapse kabátu, který měl na sobě, když jeli naposledy Spolu na dovolenou. Co Paulie? Přišli jste na něco?“

„Jonah mi uložil, ať to prošetřím, potom co jste s ním mluvila. Poprvé ji sbalili, když jí bylo třináct. Babička si myslela, že jí někdo ukradl auto, a tak zavolala policii. Ukázalo se, že s ním odjela Paulie. Pak ji jednou sebrali za potulku a jednou za vandalství. Ta holka má až moc volného času a nikdo na ni nedohlíží.“

„Asi už s Leilou mají leccos na kontě.“

„Děláme na tom. Poslali jsme někoho do té školy. Chceme zjistit, jestli data, kdy byla mimo školu, souhlasí s daty, kdy docházelo k těm výběrům z bankomatu. Obsílkoujsme si vyžádali bankovní záznamy a záznamy firmy, u které měl Purcell poštovní schránku. Okresní prokurátor i probační služba jsou právě u soudce. Doufáme, že to dneska odpoledne uzavřeme.“

„Ještě něco mě napadlo. Tuhle jsem se stavovala v tom domě v Hortonově rokli. Leila utekla ze školy. Crystal byla celá bez sebe a nechala mě prohledat Leilin pokoj. Má pod matrací schovanou zamčenou kovovou krabičku.

Nejspíš tam má marjánku, ale. třeba jsou tam ty zmizelé peníze. Je možné, že s Paulie plánují, že vezmou roha.

Neškodilo by, kdybyste si ji ohlídali.“

„To zařídím,“ pravil Odessa.

Do KANCELÁŘE jsem se vrátila ve čtvrt na dvě. Zase začínalo pršet a mě už to unavovalo. Po té scéně v garáži přišla zvláštní deprese, a s ní nával adrenalinu.

Sepsala jsem na stroji informace, které jsem zjistila o Genesis, a uvažovala o tom, proč mě Fiona žádala o peníze v hotovosti. Určitě se neobávala, že jí můj šek neproplatí, takže v tom muselo být něco jiného. Neustále se mi vracel obraz jejího domu: spousty látkou zakrytých věcí a na každém kroku lešení.

Také jsem přemýšlela o mohérové dece a o člověku, který si sedne Dowovi na klín poté, co ho zastřelí. Daleko by se mi jet nechtělo. Rozhodně ne po silnici, kde se ve vedlejším pruhu nějaký řidič může otočit a uvidět mě v objetí nebožtíka. Kdybych byla vrah, určitě by mě napadla přehrada – jak krásné by bylo, kdyby nebožtík i s autem zmizel pod hladinou. Jonah předpokládal, že vrahovi se do plánů vloudila chybička, když si špatně spočítal polohu toho balvanu, kvůli kterému se auto nepotopilo úplně. Ale možná, že vrah chtěl, aby se auto našlo. Pokud měla Dowova smrt vypadat jako sebevražda, tak byla chyba možná v něčem jiném.

Vrah věděl, že tam ten balvan je, a předpokládal, že za denního světla bude auto pořád vidět. Místo toho sjelo kousek stranou a potopilo se do větší hloubky, takže už ho nešlo snadno objevit.

Bylo už pozdě odpoledne, když jsem vytáhla telefonní seznam a nalistovala ve žlutých stránkách oddíl s firmami malířů a lakýrníků. Začala jsem u písmene A a sledovala prstem jména, dokud jsem nenarazila na to, které jsem si pamatovala z cedule před Fioniným domem. Stála tam jediná řádka: „Ralph Triplet, Golgatě.“ Adresa tam nebyla.

Vytočila jsem číslo Ralpha Tripleta. Ozval se hned po prvním zazvonění. „Ralph Triplet, malíři.“

„Dobrý den, pane Triplete. Tady Kinsey Millhoneová,“ představila jsem se. „Zrovna jsem dodělala nějakou práci pro Fionu Purcellovou na Old Reservoir…“

„Doufám, že jste si nechala zaplatit předem.“

„Proto vám volám. Nemá náhodou problémy s placením?“

„Spíš neplatí vůbec. Mně nezaplatila už hezkých pár týdnů. Architekt podal u soudu návrh na exekuci majetku a já jí hrozím tím samým. Taky jsem se konečně dostal k tomu, abych si zjistil, jak je na tom s penězi. Měl jsem to udělat předem, ale jak mě to mohlo napadnout. Dělá, že má bůhvíco, ale jednou kreditní kartou platí dluhy na té druhé. Jak že se to jmenujete?“

„Na tom nezáleží,“ řekla jsem a zavěsila.

Vyndala jsem svůj balíček kartotéčních lístků. Po jednom jsem je probírala a zkoumala informace, které jsem získala za poslední týden. Zaměřila jsem se hlavně na podrobnosti o posledním dni Dowova života. Paní Steglerová se letmo zmínila o jedné věci, která mě teď zaujala. Řekla mi, že když byl Dow na obědě, stavila se na klinice Fiona. Čekala u něj v kanceláři, nakonec mu napsala vzkaz a odešla. Sama jsem v té kanceláři seděla a vím, jak snadno mohla otevřít zásuvku stolu a vzít jeho pistoli.

JELA jsem v houstnoucí tmě po Old Reservoir Road. Napadlo mě, nebo mi spíš velela intuice, ať si vše ověřím, než zavolám Jonaha Robba. Zatočila jsem doleva po silnici, která se stáčela nahoru kolem Fionina pozemku, a zajela na parkovací prostor za domem.

Obešla jsem dům k hlavnímu vchodu a zazvonila. Fiona mi přišla otevřít vymóděná v černém vlněném kostýmu s velkými vycpávkami na ramenou a vosím pasem. Vlasy jí skrýval turban s leopardím vzorem. Kam se na ni hrabala Gloria Swansonová. Podala jsem jí obálku. „Je tam i faktura, kdybyste si ji chtěla založit. Neurazíte se, když po vás budu chtít podepsat, že jste ty peníze převzala?“

„Samozřejmě, že ne. Pojdte dál.“

Prošla jsem do vstupní haly.

Fiona na potvrzenku rychle naškrábala podpis. Odtrhla jsem originál a podala jí ho.

„Mohla bych si tu odskočit?“

„Toaleta je za kuchyní. Poslužte si.“

„Hned jsem zpátky,“ řekla jsem.

Prošla jsem kuchyní a odemkla dveře vedoucí z kuchyně do garáže, kam se vešla tři auta. Nejblíže ke mně stálo BMW, ale druhá dvě místa byla prázdná. Fiona mi říkala, že když Dow přijel na návštěvu, nutila ho zajíždět do garáže, aby sousedi nezačali roznášet drby. Rozsvítila jsem světlo, ale moc to nepomohlo.

Vzala jsem z tašky baterku a přistoupila ke zdi vzadu. Představila jsem si, že sedím v Dowově mercedesu. Otočila jsem se nalevo a odhadovala dráhu kulky vystřelené z předního sedadla, která by prolétla hlavou řidiče a okénkem auta a zavrtala by se do zdi. Asi tak tady, hádala jsem. Určitě se neobtěžovala kulku ze stěny vyndat. Koho by vůbec napadlo hledat tady?

Lehce jsem přejížděla zeď rukou a čekala, že na omítce nahmatám drobnou nerovnost. Zed byla netknutá. Nikde ani škrábnutí. Obešla jsem to tam kolem dokola, ale nikde ani stopy po tom, že by tu Dowa někdo zastřelil a pak s autem odjel. Žádné střepy, žádné olejové skvrny na podlaze v místech, kde mohlo stát auto.

Zklamáním se mi chtělo kvílet. Přece to tak muselo být. Byla jsem si tak jistá.

Dveře do kuchyně se otevřely a objevila se v nich Fiona. Upřeně se na mě dívala. „Už tady byl detektiv Paglia a dělal přesně totéž. Prohlížel zdi, jestli v nich nenajde kulku. Žádnou nenašel.“

Pohlédla jsem na ni a v puse jsem měla najednou sucho. „Fiono, nezlobte se. Mrzí mě to.“

„To je mi jasné, že vás to mrzí.“ Na okamžik se odmlčela. „Mám jen jedinou otázku. Kdybych Dowa skutečně zabila, proč bych si vás prokristapána najímala?“

Cítila jsem, jak mi tváře polévá horko, ale věděla jsem, že jí dlužím pravdu. „Myslela jsem si, že jste potřebovala, aby se našlo jeho tělo, protože jinak by vám nevyplatili pojistku. Jelikož jste si najala mě, byla jste zcela mimo podezření.“

Probodávala mě očima, ale hlas nepozvedla. „Jste velice arogantní, mladá paní. A teď laskavě vypadněte z mého domu.“

Odešla a prudce za sebou práskla dveřmi.

Vyšla jsem ven. Vlezla jsem do auta a rozjela se z kopce dolů. Připadala jsem si trapně a propadala jsem se hanbou. Křivdila jsem jí. A spletla jsem se v Crystal a Clintu Augustinovi. A nechala jsem se napálit Mariah Talbotovou, která ze mne udělala úplného idiota. Na křižovatce jsem zabočila doleva. Ujela jsem jenom kousek a všimla jsem si, že pozadu po okraji silnice kráčí známá postavička. Byla to Paulie, a palec měla vystrčený do silnice.

Zpomalila jsem a zajela ke krajnici. Paulie se rozběhla k autu. Než k němu dorazila, otevřela jsem jí přední dvířka.

„Naskoč si. Jedeš za Leilou?“

„Jo. Je doma, v tom domě u pláže.“ Paulie nastoupila a zabouchla dvířka. Táhla z ní marihuana a cigarety. „Můžete mě vyhodit ve městě. Tam už něco chytím snadno.“

„Klidně tě dovezu až tam. Docela ráda se trochu provětrám,“ prohlásila jsem a rozjela se. „Byla jsi u Lloyda?“

„Jo, ale nebyl doma a nemohla jsem najít klíč. Nechtělo se mi na něj v ty zimě čekat.“

„Vy se s Lloydem kamarádíte?“

„Tak trochu, přes Leilu.“

„Co tomu říká, že se Lloyd stěhuje do Las Vegas? Myslíš, že se jí bude stýskat?“

„A jak. Byla fakt v háji, když se to dozvěděla.“

„No, snad se za ním podívá, až se tam Lloyd zabydlí,“ řekla jsem. „Kdy vyráží? Říkal, že za pár dní.“

„Tak nějak. Snažím se ho ukecat, aby mě vzal s sebou.“

„Ty tu nemáš rodiče?“

„Jen babičku, jinak nikoho. A ty to bude fuk.“

Když jsme dojely ke Crystalinu domu u moře, zajela jsem na štěrkové parkoviště a Paulie vystoupila. Crystal ji určitě neuvidí ráda, ale nejspíš na ni bude slušná. Odhadovala jsem, že za pár hodin Leila a Paulie společně skončí ve vězení.

Nechala jsem běžet motor a čekala. Paulie zazvonila u dveří a Crystal jí přišla otevřít. Všimla si mého auta a zamávala mi. Také jsem jí zamávala a vycouvala po příjezdové cestě. Světla mého volkswagenu ozářila zastřešené parkovací stání, kde jsem uviděla volvo a kabriolet. Místo vlevo na kraji bylo prázdné a já hádala, že tam asi nechával auto Dow. Trochu mě zamrazilo v zádech. Zatočila jsem na Paloma Lané, popojela o pár domů dál a pak zastavila na kraji silnice. Vystoupila jsem a vydala se pěšky zpátky k domu.

Crystal za sebou zavřela. Kolem panovala tma.

Jako u Fiony jsem se postavila na místo, kde by se přibližně mohlo nacházet přední sedadlo mercedesu, kdyby ho tam tu noc zaparkoval Dow. Třeba mu Crystal slíbila tak exotické sexuální hrátky, že vynechal domluvenou návštěvu u Piony a vrátil se domů k ženě. Ta už mohla mít připravený jeho revolver .357 Magnum. Stačilo jít mu naproti, otevřít dveře auta, sklonit se nad sedadlo a místo sladkého políbení mu vpálit kulku do hlavy. Odvézt mrtvolu nahoru k přehradě poslouží jako ukázková falešná stopa, která do toho namočí Fionu. Fiona měla dostat od pojišťovny balík peněz, a tak se policii bude přímo nabízet, aby z vraždy podezřívala ji.

Otočila jsem se doleva a odhadovala dráhu kulky letící tím směrem. Pokud někdo vystřelil z Charter Arms .357

Magnum přes přední sedadlo a trefil doktora do hlavy, dalo se s klidem předpokládat, že kulka putovala bez problémů dál, roztříštila okénko auta, přelétla pět metrů volného prostoru a prosvištěla dřevěnou stěnou vedlejšího přístavku.

Přešla jsem přes drnovitý trávník mezi parkovacím stáním a přístavkem. Kdysi to zřejmě bývala garáž. Vytáhla jsem baterku a rozsvítila ji. Odhrnula jsem křoví a přejížděla kuželem světla po hrubém dřevěném obložení. Otvor po kulce se na stěně černal, jako kdyby tam seděl veliký pavouk.

Vrátila jsem se stejnou cestou přes štěrkové parkoviště před domem ke dveřím. Zazvonila jsem. Otevřela mi Crystal a v obličeji měla výraz, jako kdybych obcházela domy s nějakým zbožím. „To jste vy?“ vyhrkla, „Děje se něco?“

„Můžu si od vás zavolat?“

Zatvářila se zmateně, ale ustoupila dovnitř a nechala mě projít. Vyhlédla ze dveří ven. „Kde máte auto?“

„Stojí na silnici. Chcíplo mi to a potřebuju se nějak dostat domů.“

„Já vás odvezu,“ nabídla se. „Jen si vezmu klíčky.“

„Ne ne ne. Nechci vás s tím obtěžovat. Mám kousek odsud kamaráda a ten je výborný mechanik. Jen ho poprosím, ať se na to mrkne. Třeba to hned opraví a já budu moct odjet.“

„No, kdyby to nešlo, vždycky vás ráda hodím domů.“

Nahoře hrála na plné pecky hudba. Představila jsem si Paulii a Leilu, jak plánují útěk. Opravdu jsem si přála, aby policie dorazila dřív, než se jim povede pláchnout.

Crystal mě zavedla do pracovny a já se usadila ke stolu. Zůstala stát ve dveřích. Zvedla jsem sluchátko a vytočila číslo k Jonahovi domů. Když to zvedl, dost se mi ulevilo. „Ahoj. Prosím tě, to jsem Já.“

„Kinsey?“ Zněl udiveně. „Co se děje?“

„Jsem u Crystal v tom domě na pláži. Mám tady menší problém a byla bych hrozně ráda, kdyby ses na to přijel podívat.“

„Dobře,“ řekl opatrně. „Je to důležité?“

„Na to můžeš vzít jed. Znáš adresu?“

„Vím, kde to je. Jsi v průšvihu?“

„Zatím ne, ale těžko říct. Tak za chvilku, a díky.“

Položila jsem sluchátko, a když jsem opět zvedla zrak, byla s Crystal ve dveřích i Anica. Stály těsně u sebe, Crystal vepředu a Anica maličko za ní. Anica měla ruku položenou na Crystalině paži, a mně náhle došlo, co jsem celou tu dobu měla před očima. Anica se zeptala: „Stalo se něco?“

„Ne, vlastně ne. Čekám na kamaráda, až mi přijede pomoct. Porouchalo se mi auto.“

„Aha. Tak si s námi dejte skleničku chardonnay, ať vám to líp utíká.“

„Vlastně – proč by ne.“

Vyšla jsem za nimi na verandu. Seděly jsme potmě, jen tak ve třech, popíjely víno a povídaly si, a přitom poslouchaly, jak na pláži šumí příboj, dokud nepřijel Jonah.

DVA dny na to jsem poštou dostala tenhle dopis:

Milá Kinsey, mrzí mě, že jsem vám to musela provést, ale jinak to nešlo. Víte, jaký je mezi námi dvěma rozdíl? Vy jste v podstatě slušná a berete na lidi ohled. Já ne.

O autorce – Sue Graftonová je uznávanou autorkou detektivních příběhů. Narodila se roku 1940 v Lousville v Kentucky, vystudovala anglickou literaturu a než stvořila „soukromé očko“ Kinsey Milhoneovou, psala scénářed pro telelvizi (mimo jiné i několik adaptací detektivek Aghaty christie) a sedm knih. Skutečný zlom v její kariéře znamenala první kniha z řady „zločinců podle abecedy“

„ A jako alibi“ kde se poprvé objevila ženská obdoba Phila Marlowa Kinsey Millhoneová.

„Rozhodla jsem se pro klasický model soukromého vyšetřovatele, protože jsem chtěla změřit síly s mužskými představiteli ‚tvrdé detektivní školy,“, říká Graftonová. P jako pochybnosti jsou šestnáctým románem v řadě.